Jako dítě znal dceru Aloise Jiráska. Jako dospělý se podílel na digitalizaci rukopisů a obdržel několik ocenění

Adolf Knoll se sice narodil v Náchodě, ale je především z Hronova. V Náchodě studoval na dnešním Jiráskově gymnáziu, poté se pustil do studia na ČVUT a následně odcestoval do Rumunska. „Když jsem se rozhodl zkusit studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studium bylo v té době dvouoborové. Francouzština, kterou jsem chtěl studovat, byla toho roku právě vypsána spolu s rumunštinou. Po přijetí na fakultu nám bylo nabízeno studium v Rumunsku na základě tehdejší školské dohody a já se rozhodl to zkusit. Bylo to tam vlastně nesmírně přínosné a byla to i velká škola života,“ vzpomíná. Poté v Praze absolvoval postgraduální studium knihovnictví a vědeckých informací. A u knihovnictví zůstal.

Časem se mu podařilo najít práci v dnešní Národní knihovně. „Já jsem jako dítě vyrostl v technickém prostředí a jak vidíte, mám i technicky zaměřeného koníčka. Právě pro digitalizaci a věci s tím spojené je důležitá symbióza humanitních oborů a technologií. Mám blízko k oběma. Prostě měl jsem pocit, že tuším, kudy na to jít,“ říká.

V knihovně se zajímal už od poloviny osmdesátých let o její automatizaci a následně se dostal až k digitalizaci starých tisků. „K digitalizaci jsem se dostal tak, že do Prahy po návštěvě generálního ředitele UNESCO, přijel ředitel jeho sekce pro všeobecný informační program, kde se tenkrát v roce 1992 zakládal program Paměť světa na ochranu a záchranu dokumentárního dědictví. UNESCO potřebovalo realizovat pilotní projekt spojený s moderními technologiemi a ze sedmi jím rozjetých projektů nebyl stále žádný dokončen. Byl jsem dotázán, zdali jsme schopni my něco takového udělat během necelého půl roku. Díky spolupráci s jednou tehdejší vznikající firmou se to podařilo. Byl to první pilotní projekt tohoto programu na světě a mě to poté začalo všestranně zajímat,“ říká s nadšením. Pan Knoll se musel naučit spoustu nových věcí s vazbou na technologie.

Historicky první držitel Ceny Magnesia

Adolf Knoll je úplně prvním držitelem Ceny Magnesia za přínos knižní kultuře. Vůbec neskrýval to, že jej cena překvapila. „Ocenění mě velice překvapilo, s ničím takovým jsem vůbec nepočítal. Bylo v podstatě za takovou skoro celoživotní aktivitu,“ říká s úžasem. Ocenění získal i díky tomu, že se počátkem devadesátých let začal zabývat v Národní knihovně České republiky digitalizací sbírek. „Vlastně jsem se k tomu přichomýtl, dalo by se říci, že se mi to stalo. Je to samozřejmě týmová práce a také trvalo dlouho, než se do toho zapojili další lidé a další instituce, ale při pohledu v čase nazpátek zřejmě do značné míry mohu za to, že dnes rukopisy, staré i nové knihy, noviny a časopisy z českých knihoven lze na dálku číst na internetu," zmiňuje.

Adolf Knoll měl podle svých slov tehdy štěstí na spolupracovníky i mimo kulturní instituce. „Za všechny bych chtěl zmínit Ing. Stanislava Psohlavce z berounské firmy zabývající se digitalizací. Standa byl srdcař a vždy mu šlo především o věc. Bohužel už dva roky se na nás dívá z onoho světa s nebe. Takže, tu cenu u mě z poloviny dostal také on. Měl by z toho radost a já bych ji měl o to větší, než mám teď,“ říká.

Nejdůležitějším momentem bylo setkání s manželkou

Při otázce, jaký největší zážitek, který jej někam nasměroval za svůj dosavadní život, odpověděl velmi překvapivě a dojemně. „Spíš nejdůležitější moment v mém životě. Je to jednoduché, ale bez toho by určitě bylo vše jinak. Bylo to setkání s mou manželkou před asi sedmačtyřiceti lety. Dalo mi to smysl života a dodnes cítím a vím, že to tak je,“ řekl s lehkostí.

Návraty do Rumunska

Po ukončení studií byl Adolf Knoll v Rumunsku přibližně pětkrát. „Samozřejmě, že je to o vzpomínkách, a postupem času jen o těch příjemných ale také o přátelích, které už možná nikdy neuvidím. První rok jsem tam strávil v Transylvánii/Sedmihradsku, takže v rámci Rumunska se dodnes cítím odtamtud, přestože čtyři z celkových pěti let jsem prožil v Bukurešti. Měl jsem to štěstí, že má práce mě přivedla do spousty zemí, a to nejen v Evropě. K některým z nich, nebo spíš místům v nich, mám vřelý vztah. Ale nejraději se vracím domů a nejvíc doma jsem tam, kde jsem prožil své dětství, v Hronově. Tam je dům po rodičích s velkou zahradou a tam jsem nejšťastnější."

Letecké modelářství jako koníček

Adolf Knoll má jedno velké hobby a tím je letecké modelářství. To je také jeho celoživotní koníček s jen asi dvanáctiletou přestávkou studia na vysoké škole a prvních let po návratu z ciziny. Nezavrhuje aní létání jako takové. „Létal jsem služebně jako cestující hodně, nejdál asi do Jižní Ameriky a do východní Asie, ale dávám přednost řídit modely s nohama na zemi. A také je rád konstruuji a stavím,“ zakončuje náš rozhovor.