Já jsem ze Salónu republiky, mě jen tak něco neohromí, říká herečka Víchová

Adélko, jste rodačka z Hradce Králové a vaše první divadelní kroky vedly do Jesliček Josefa Tejkla. Co si z té doby vybavíte jako první?

Vybavím si naprosto specifickou vůni, kterou Jesličky mají. Ostatně jako každé divadlo. Vybavím si taky divadelní bufet, kde se prodával „herecký chleba“ – tedy chleba s hořčicí – tenkrát za dvě koruny. A samozřejmě jeviště. Ten pocit, kdy jsem tam stála poprvé a přála si, abych nemusela už nikdy dolů (smích).

Kam vedly vaše kroky z Jesliček a co vám daly do další herecké i lidské cesty?

Jesličky mi daly hrozně moc. V první řadě tu nekonečnou lásku k divadelnímu umění. A pak taky hodně základních hereckých dovedností, ze kterých vlastně čerpám dodnes. Jak pracovat s dechem a jevištní mluvou jsem se naučila jako desetiletá a při studiu herectví to byla velká výhoda. Co se osobního života týče, myslím si, že se mi právě v Jesličkách podařilo najít nejen svoje sebevědomí, ale i takové to místo na světě. Právě tam jsem pochopila, kudy se asi bude jednou moje cesta ubírat.

Máte z hradeckého divadelního prostředí nějakého člověka, který vás výrazně ovlivnil?

Tak těch je určitě několik. V první řadě zmíním jednu z mých pedagožek z Divadla Jesličky Josefa Tejkla. Mám na mysli samozřejmě Janu Portykovou, která mě toho hrozně moc naučila, inspirovala mě a myslím, že právě díky ní (a mojí druhé pedagožce Monice Janákové) jsem v tak útlém věku načichla divadlem. Zároveň mě Jana učila hodně pokoře a taky tomu, že nemůžu úplně létat v profesních snech. Vděčím jim oběma za hrozně moc, protože kdybych nepotkala dvě tak skvělé pedagožky a herečky, pravděpodobně bych se vydala úplně jiným směrem.

Pak bych ráda zmínila Davida Drábka, který byl uměleckým šéfem Klicperova divadla. Především jeho starší hry v Hradci mě hodně oslovily a ukázal mi autorské divadlo, které jsem předtím neznala. David Drábek a jeho dvorní skladatel Darek Král naprosto definovali jednu divadelní éru a podle mě ovlivnili celou generaci. Včetně mě.

Kdybyste měla někoho pozvat do Jesliček dnes, co byste mu řekla?

Řekla bych: „Běžte tam. Doslova za pár korun tam večer uvidíte, jak parta skvělých divadelníků vytváří zázraky před Vašima očima.“

Kdy a proč jste začala zvažovat právě hlavní město?

Do Prahy mě na začátku roku 2013 přivedla práce. Nastoupila jsem tehdy jako letuška pro českou leteckou společnost. Byl to další mezník na mojí cestě, který mi naprosto změnil život a na který s láskou vzpomínám. A vždycky budu.

Bylo těžké opustit rodné město a začít takřka od nuly v Praze?

Hrozně moc. Mám Hradec v srdci a jenom tam se cítím doma, spjatá se svojí vlastní hlubokou podstatou. Kdysi mi jeden člověk řekl: „Bojím se, že jednoho dne se tohle město stane pastí pro Tvoje mladé a bušící srdce.“ Procestovala jsem toho hodně, viděla nádherná místa i divy přírody. Ale vždycky je mi smutno, když musím odjet pryč právě z Hradce Králové.

Co vám Praha dala, co by vám Hradec dát nemohl? A naopak – co vám vzala?

Praha je veliká a je to město možností. Je tu více práce, víc lidí – tím pádem například mnohem větší kupní síla pro moje podnikání. To ovšem docela souvisí i s tím, co mi Praha vzala. Vzala mi trochu klidu na duši. Mám pocit, že tu nikdy nejsem sama. Všude je plno lidí. A čím jsem starší, tím více toužím po tichu a klidu.

Domníváte se, že je pro mladého herce nutné odejít do Prahy, nebo je možné budovat si úspěšnou kariéru i z krajského města?

Dneska už se dávno ví, že kvalitní divadlo se dělá na oblasti stejně tak, jako v Praze. Ovšem Praha jako taková je naprostá divadelní velmoc a příležitostí je tu (zvláště pro ty začínající umělce) mnohem více.

Když se dnes vracíte do Hradce, díváte se na něj jinýma očima než v době, kdy jste odcházela?

Určitě. Mám možnost srovnávat. Jako mladý člověk si spousty věcí tolik nevážíte. Dneska tam přijedu, sednu si někde s kávou a jen koukám, jak je to tady krásné. Pamatuju si, když jsem přijela do Hradce poprvé po delší době od stěhování do hlavního města. Bylo zrovna jaro a já se pořád jen rozhlížela a říkám mámě: „Že je letos Hradec nějaký strašně zelený?“ a ona na to: „Vůbec ne, to se ti jenom zdá…“ Jako letuška jsem viděla různé metropole. Památky i turistická místa. Ale stejně si vždycky říkám: „Já jsem ze Salónu republiky, mě jen tak něco neohromí.“ (smích)

Co vám z Hradce nejvíc chybí?

Jak už jsem asi zmínila. Klid. Zeleň ve městě. Staré náměstí a těch 40 hospůdek tam (smích). Na hodně z nich mám pěkné vzpomínky z mládí. Chybí mi procházky Starou Třebší a k Lesnímu hřbitovu. Chybí mi možnost jít s mámou kdykoliv na kávu na Pěší zónu. Chybí mi i Klicperovo divadlo a někteří herci, kteří tam už nepůsobí. A samozřejmě možnost zahrát si ještě někdy v Jesličkách.

Co podle vás naopak schází v Hradci v kulturní oblasti?

Klicperovo divadlo považuji za jedno z nejdůležitějších a nejlepších v republice. Ale myslím si, že i tak by se ještě jedno v Hradci uživilo.

Myslíte, že má Hradec dost prostoru pro mladé umělce a začínající herce?

Ano, myslím, že ano. Už jen tím, že tu máme dvě vynikající ZUŠ, které mají mezi ostatními v republice skvělé jméno.

Dnes jste herečka, režisérka a umělecká šéfka divadelního spolku Posun. Jak se změnil váš pohled na divadlo od doby, kdy jste začínala jako herečka?

Tak moc, jak je to jen možné. Dřív jsem brala divadlo jako živou vodu. Možná jako nějakou bytostnou potřebu pro mojí duši, způsob, jak se vyjádřit a něco lidem předat. Dneska ve svých šestatřiceti se na divadlo dívám především s mnohem větší zodpovědností. Jako na řemeslo, které musí pohltit celý váš život. Jako na něco, v čem si nikdy nebudu připadat dost dobrá a v čem je potřeba se celý život zdokonalovat.

Co pro vás znamená být nejen herečkou, ale současně člověkem, který vytváří prostor pro další umělce?

Znamená to pro mě vždycky výzvu a obrovskou zodpovědnost. Za diváky, kteří si koupili lístek a rozhodli se nám obětovat svůj večer. Za herce, kteří na mě v každém ohledu spoléhají. Možná i za autora textu, ke kterému se vždy snažím přistupovat s maximální úctou.

Čím je Posun specifický? A jak vybíráte nové tváře?

Posun se vyznačuje neuvěřitelně rodinnou atmosférou. Ačkoliv je nás skoro padesát, všichni se dobře známe. Tím, že hodně z členů se mnou začínalo naprosto od nuly, vytvořilo se mezi námi takové naléhavé pouto, které jde těžko přetnout. Teď vstupujeme do sedmé sezóny.

Nové tváře vybírám především přímo na uměleckých školách. Mám herce z VOŠ herecké, z Konzervatoří i z DAMU. Důležitý je pro mě nejen talent a jakýsi typ herce, ale také to, abychom si lidsky rozuměli a měli na dramatické umění stejný pohled.

Někteří herci, kteří u mě působí třeba ani nemají herecké vzdělání (prozatím), objevila jsem je na našich kurzech herectví nebo klidně i při náhodném setkání. Vždycky ale u toho nového člověka musím mít takový vnitřní neklid. Takový pocit, že to tam prostě je. A zpravidla jsem se nepletla.

Co je podle vás největší výzva současného nezávislého divadla?

Mrzí mě, že musím říct něco tak přízemního, ale chci být upřímná. V první řadě jsou to finance. Divadlo je v Čechách dlouhodobě podhodnocené. DS Posun navíc funguje celých šest sezón bez jakýchkoliv dotací či sponzoringu. Vše jsme si na začátku financovali sami. Potom přišel na řadu prodej merche, prodej lístků a kurzy a akce pro veřejnost. Trvalo to tři roky, než jsme se dostali do zelených čísel. Ale pořád je to boj. O každou korunu a o každého diváka.

Další velká překážka s tím souvisí. Chce to velkou výdrž a trochu odvahy a drzosti. Na začátku možná narazíte na výsměch, nedůvěru nebo dokonce otevřené podrazy. Když ale vytrváte, stojí to za to. Těch šest let uteklo jako voda a my uvedly skoro 20 inscenací. Množství kurzů a akcí pro veřejnost. Máme kladné i méně kladné recenze jak od veřejnosti, tak od redakce i-divadla. Máme dost článků v tisku. Máme lidi, co se k nám vrací. A především ten skoro 50členný kolektiv, ze kterého se vlastně moc neodchází. A to mě na tom všem hřeje asi ze všeho nejvíc.

Co vás na herectví stále baví?

Miluju na herectví hodně věcí. Celý ten proces zkoušení. Od první čtené, kde mi pracuje fantazie na plné obrátky, přes prostorové zkoušky, kde se vám celý ten svět rodí pod rukama, přes sbližování se s hereckými kolegy a společné prožívání těch chvil, kdy máte pocit, že se to nikdy nedá dohromady, až po tu nádhernou premiéru, kdy můžete s ostatními dýchat jediným dechem.

Je nějaká role, která vás změnila, ovlivnila nebo naučila něco důležitého?

Napadá mě role Klytaiméstry z inscenace Oresteia, kterou jsme na VOŠ herecké dělali v letním semestru v prváku. Byla to jedna z vůbec nejnáročnějších rolí, které jsem studovala. Velká. Ikonická. Krutá a mnohovrstevnatá. A to všechno v antickém verši (smích). Ale byla první, která mě jako herečku upřímně rozplakala a dala mi pocítit příšerné emoce. Myslím si, že moji herečtí pedagogové (Diana Šoltýsová a Martin Vokoun) se mnou měli strašně moc práce, protože zezačátku jsem se jako krutá a hrdá královna neuměla ani postavit. Týden před klauzurami jsem seděla dvě hodiny ve vaně, brečela a jenom si postupně dopouštěla teplou vodu, ale neskutečně mě to zocelilo a posunulo.

Co je pro herce těžší – stát na jevišti v roli, nebo přijímat odpovědnost za celý soubor?

Oboje má svoje specifika a obě tyhle stránky ke mně neodmyslitelně patří. Jako herečka musíte ustát ten tlak, kdy je na vás vidět. Nebo ty chvíle, kdy do vás režisér jednoduše projektuje svoje vize. Vy je musíte uchopit a promítnout, ale zároveň v postavě nechat něco ze sebe. Jako režisér asi premiéry i reprízy prožívám víc. Jako herec mám totiž možnost ledacos ovlivnit a tréma ze mě spadne téměř okamžitě, když začnu hrát. Jako režisér jen přihlížíte, pozorujete nejen dění na jevišti, ale i reakce lidí a nervozitu si nesete až do závěrečného potlesku.

Co byste vzkázala mladým lidem z Hradce, kteří dnes chodí do Jesliček a možná sní o tom, že jednou budou stát na profesionálním jevišti?

Za prvé to, aby si dobře rozmysleli, jestli tohle opravdu chtějí. Jak jsem už říkala, herectví je řemeslo. Je to v podstatě stejné, jako když se učíte stavět dům. Ale zároveň je to povolání, které nekončí v pět odpoledne, bude s Vámi už napořád. Herectví Vás chce celého, tělem i duší. Ve dne v noci. Je jedno, jestli máte špatný den, jestli se s Vámi někdo rozešel nebo Vám třeba i někdo blízký zemřel. Diváci chtějí vidět show. Je taky potřeba si uvědomit, jak obrovskou duševní investici musíte do herectví dát. Nejde o to, naučit se napodobit emoce a odříkat bezchybně padesátistránkový text. To je to úplně nejmenší. Jde o to, umět ty emoce SKUTEČNĚ prožít na vlastních nervech. Denně se zamilovat, umírat, zabíjet, nenávidět nebo se smát. Často se budete cítit rozpolceni na milion kousků a budete se sami sebe ptát – Jsem tohle pořád ještě já? Cítím to já?

Taky je dobré si srovnat, že hodláte vstoupit do branže, kde uslyšíte nespočet odmítnutí. Kde na Vás bude vidět a neustále Vás bude někdo porovnávat a hodnotit. Více než kdekoliv jinde tu platí „hodně povolaných, málo vyvolených.“ Zvažte si, jestli zvládnete tohle všechno a k tomu třeba normálně pracovat, protože jak jsem tu zmiňovala, divadlo je velmi finančně podhodnocené. Pokud ale přesto cítíte v sobě ten přetlak, který musí ven, běžte do toho. Naplno a nenechte se odradit. Bude to trvat, bude to bolet. Ale jednou pochopíte, že jste přesně tam, kde máte být.