Neděle 21. 6. 2026 | Svátek má Alois
Dnes, 15:01
Natěšení a optimismus se změnily v rozčarování a frustraci. Stačily k tomu dva zápasy. Teď čeští fanoušci a hráči vzývají zázrak v utkání s Mexikem, aby Koubkův tým přece jen poskočil na šampionátu postup ze skupiny. Všichni by však měli hlavně přemýšlet o tom, jak ze staromódní hry udělat šmrncovní fotbal. Poté se Schick a spol. přestanou trápit na hřišti a jejich obdivovatelé se nebudou muset za svoje mužstvo stydět.
Když trenér Miroslav Koubek označil po zpátečnické vyčkávané v hlubokém zákopu, která nakonec skončila remízou 1:1 s JAR, 60. celkem žebříčku FIFA, za dobrý výkon a dodal – musíme v tom pokračovat, lidé málem spadli ze židle.
Ztratil soudnost?
Byl na jiném zápase?
Udělal to schválně, aby kryl hráče?
Bez ohledu na motivy jeho pozápasového hodnocení, jsou taková slova velmi nebezpečná. Kdyby se jich reprezentace držela, nemusí proti Mexiku nastupovat. S hrou, kterou zatím předvedla na vrcholném turnaji v Americe, nelze na špičkových mezinárodních akcích prorazit. Takže setrvání v tomhle módu by znamenalo balení kufrů a pokračování v jízdě do ještě většího fotbalového pravěku.
Není to novinka.
Stačí si vybavit baráž. Češi hráli proti zemím, nad kterými měli v minulosti herně navrch, tehdy dokonce fotbalově přehrávali Němce, Francouze nebo Nizozemce. Nyní vyrukovali proti Irům a Dánům a v hlubokém obranném bloku přihlíželi kombinačním akcím soupeřů.
O to, že se po dvaceti letech prokousali na světový šampionát, rozhodla kombinace zvládnutých standardních situací a pořádné porce štěstí.
Takže barážové poselství znělo: oslavme společně postup na nejprestižnější turnaj na světě, ale pak překopejme totálně hru. Tohle by totiž v Americe nikoho nezaujalo a lístek do play - off by mohla hrdým lvům přinést pouze opětovné modlení.
Jenže vedení fotbalového svazu, ani reprezentace dospělo k závěru, že se zajeté koleje za nové měnit nebudou.
A tak vysoký presink, útočná aktivita plná přízemních kombinací na jeden dotek a náběhů za obranu i tvořivá rozehrávka odzadu zůstaly ve stínu nákopů, centrů a pasivního bránění na vlastní polovině, respektive před vlastním pokutovým územím.
Proč? „Nemáme na to hráče,“ slýcháváme odevšad už řadu let.
Samozřejmě, že to je nesmysl, který kryje neschopnost identifikovat a učit fotbal budoucnosti.
Šulc zapadl do přihrávkového fotbalu Lyonu tak, že se stal jednou z hvězd Lique One, jež chrlí hráče pro Premier League. Souček si vybudoval pevné místo v anglické nejvyšší soutěži, nejprogresivnější na zeměkouli. Schick si vystřílel opakovaně pozici mezi elitními kanonýry bundesligy a v Leverkusenu denně trénuje nátlakový ofenzivní styl. Hložek, Hranáč a Coufal se v Hoffenheimu věnuje témuž.
Proč by tuhle látku nemohli rozvíjet v národním mužstvu?
Kdo by přesto pochyboval o tom, že nemáme na fotbal 21. století hráče, nechť si položí otázku: Jak je tedy možné, že jsme je na EURO 2004 měli. A přidají si k tomu konstatování legendárního trenéra Karla Brücknera: „České mámy přece rodí pořád stejné kluky.“
Je jen na prostředí, co z nich dokáže vychovat.
Právě Brückner vybudoval z českých kluků nacvičeným systémem vysokého presinku, přímočarého přechodu do útoku s vědomým ťukesem druhou reprezentaci světového žebříčku a tým prezentující se nejhezčím útočným fotbalem na evropském šampionátu v Portugalsku. Na tom se shodli experti UEFA i fanoušci po celém světě.
Nebylo to dílem zlaté generace hráčů, nýbrž šviháckého týmového herního rukopisu pod taktovkou osvíceného projektanta Brücknera. Proto mohly pak vyletět do kosmu nové hvězdy – třeba Milan Baroš, po kterém skočil Liverpool.
Jenže český fotbal neumí analyzovat vlastní úspěchy. A neúspěchy si naopak vyhodnocuje často nedostatečně nebo mylně. Pak se ale nemůžete zlepšovat.
To se záhy ukázalo na aktuálním světovém šampionátu.
Jižní Korea, které Poborský a spol. v brücknerovských časech naložili v přáteláku pět gólů, aniž by inkasovali jediný, předčili Čechy ve všech zásadních prvcích novodobého fotbalu.
Třeba situace před vyrovnávací brankou na 1:1.
Než se protivník trefil za Kovářova záda, Češi mu umožnili kompletovat 25 po sobě jdoucích přihrávek. Na 1 minutu a 33 vteřin jen pasivně přihlíželi, jak kolem nich létá balon. I když už byli zatlačení nebezpečně blízko k vlastní bráně.
Korejci tak mohli v klidu dělat to, co mají naučené a v čem se cítí dobře. Přihrávkami si nachystali díru v českém defenzivním bloku a pak do ní poslali smrtící kolmici, po které Kovář čelil samostatnému nájezdu.
Je pravda, co říká Miroslav Koubek, že i Arsenal používá hluboký obranný blok, učinil tak i ve finále Ligy mistrů. Jenže Artetův celek počíná v zanďouru aktivně! Češi nikoli.
Jejich pasivitu odkryly i pokročilé statistiky. Zatímco Jihokorejcům trvalo v průměru 13 sekund, než se po ztrátě míče k němu dostali znova, Čechům o 6 vteřin déle.
Značné rozdíl byl i v pohybu bez míče. Asijský tým uskutečnil 123 nabídek pro přihrávku mez řadami, Češi pouze 66.
Kontrastů mezi světovou modernou a kopanou české reprezentace je spousta. Proto přišel remízový náraz s Jihoafrickou republikou.
Na zeleném jevišti, kde je momentálně nutná rychlost ve všech podobách, totiž Darida, který skončil v národním mužstvu už před léty kvůli absenci rychlosti, a jeho kamarádi vytvářeli reklamu na pomalost.
Může nastat s Mexikem totální zvrat?
Není to vyloučené. Občas může vyhrát i tým s kvalitativně horším fotbalem. V baráži to Češi demonstrovali dvakrát po sobě. Ale štěstí nenastavuje ruku donekonečna.
V tom případě už moc trumfů Koubkův nároďák před bitvou s hostiteli nedrží. Ze dne na den hru orchestru podle nové partitury nepřekopete a nesladíte ji. A bez šmrncovní souhry na úspěšné tažení na MS nezaděláte.
Navíc se nezdá, že by uvnitř mužstva byla pozitivní atmosféra.
Kapitán Krejčí novinářům říká, že si musí v týmu všechno na rovinu vyříkat. Trenér Koubek však záhy do televizní kamery prohlásí, že je hráčům třeba poděkovat za to, že na hřišti nechali všechno a že musí pokračovat v tom, co dělají.
To jsou dva odlišné proudy v jednom rybníku.
Nezbývá tedy, než doufat v kouzlo nadpřirozena.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
