Jde mi o to, aby byla rodina spokojená a fungovalo to i při mém ježdění, říká Adamczyková

Na jih Čech dorazila v noci na úterý a svůj program na festivalu si viditelně užívala. „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý, že? Líbí se mi tady, je to super. Nálada je tu skvělá. Mám vždycky na olympijském festivalu ráda, že si člověk vyzkouší sporty, a do toho tu běží pořád ta olympiáda, takže můžu pokukovat, jaký sport se děje a komu můžu fandit,“ shrnula atmosféru festivalu.

Olympijská medailistka si na festivalu nejprve vyzkoušela curling, poté se přesunula na improvizovanou sjezdovku, kde předávala své zkušenosti dětem. Svou medaili přitom skromně nosila v kapse.

„Myslím si, že je to tady super první zkušenost s naším sportem. Kdyby si to náhodou někdo zkoušel a úplně se mu to tady nedařilo, tak ať se nenechá odradit. Je to tu trochu komplikované sněhem, protože to není nejlepší sníh tím, jak jsme ve městě. Zas na druhou stranu, pokud se vám bude tenhle sport líbit po zkušenosti tady, tak si myslím, že ho pak budete milovat. Dětem to tu šlo, jsou často odvážnější než dospělí. Taky se tak rychle neunaví. My si dáme pět jízd a už se nám nechce. Oni jedou třeba i dvacet jízd. Jsem ráda, že si to tu můžou vyzkoušet,“ popsala po necelé hodině na zasněženém svahu, kde dětem vysvětlovala základy jízdy.

V italském Livignu byla Adamczyková o čtyři setiny sekundy druhá za Australankou Josií Baffovou. Stříbrem zkompletovala sbírku z her po zlatu ze Soči 2014 a bronzu z Pchjongčchangu 2018. Před čtyřmi lety v Pekingu kvůli zranění nestartovala.

Dvaatřicetiletá Adamczyková se v této sezoně vrátila k závodům po mateřské pauze a stříbrnou medaili získala jako matka ročního syna Kryštofa. Pro českou výpravu na hrách v Miláně a Cortině d'Ampezzo vybojovala třetí cenný kov po zlatu snowboardistky Zuzany Maděrové z paralelního obřího slalomu a stříbru rychlobruslaře Metoděje Jílka na 5000 metrů.

„Přijde mi vtipné, že dojedu olympijský závod a už se mě všichni ptají, jestli pojedu na další olympiádu nebo co budu dělat dalších pět let. V Livignu to bylo hrozně klidné, byli jsme tam jezdit na sjezdovkách pár dní před závodem a nikdo tam nebyl. Pokud chtěl v průběhu olympiády jet někdo do Livigna, tak si to musel užít. Byl tam krásný sníh, krásné počasí a super sjezdovky,“ doplnila.

Sama podle svých slov měla jasně dané podmínky svého návratu na svah. „Od začátku jsem to měla nastavené, že pokud to na podzim nebude klapat, že to bude Kryštof snášet špatně nebo mi bude připadat, že to nefunguje, tak že to nechci tlačit přes závit. Jde mi o to, aby byla rodina spokojená a fungovalo to i při mém ježdění. On to ale zvládal krásně,“ doplnila.

Samotná příprava na olympiádu ale nebyla jednoduchá. „Je to samozřejmě náročné pro všechny. Stojí to víc peněz, cestování a další dva lidi navíc. Logisticky je to taky mnohem náročnější. Měla jsem ale podporu mého týmu, kterému nevadilo, že se mnou bude jezdit moje rodina. Můj muž přestal pracovat, aby mohl s námi jezdit, a měla jsem třeba chůvu doma nebo mi pomáhala moje ségra. Ta podpora je strašně důležitá. Všichni mi vyšli vstříc,“ popsala na olympijském festivalu v Českých Budějovicích Adamczyková.

Ve startovním poli nebyla v olympijském závodě jedinou matkou. „Byly jsme vlastně tři holky v závodě, které měly děti. Já, Chloé Trespeuchová a Faye Thelenová, ta má dokonce dvě děti. A Lindsey Jacobellisová, která přijela závody komentovat. S ní, když se člověk potká, tak se vlastně baví jen o dětech. Jako sportovkyně jsme to prožívaly dost podobně. Najednou nemůžete dělat nic, na co jste zvyklí. Jako sportovec se soustředíte hlavně na sebe a najednou se staráte jen o to miminko a nic jiného neznáte. V ten moment máte pocit, že jste přišla o svůj život. Ale je potřeba vydržet, protože se to vrátí. A je to skvělé. Bylo pro mě hrozně důležité vrátit se ke sportu, abych byla sama sebou,“ uzavřela s úsměvem.