Nacistický pochod smrti šel i Hradcem Králové. Místní pomáhali i přes hrozbu trestu smrti
Lidskost a neuvěřitelnou míru odvahy prokázali obyvatelé Hradecka na jaře roku 1945, kdy v závěru války územím prošlo několik pochodů smrti a hladu. Zuboženým zajatcům místní opatřovali jídlo a i přes hrozbu trestu smrti pomáhali s útěkem.
Na jaře roku 1945 prošly Hradeckem desetitisíce zajatců. Rudá armáda postupovala, konec války se blížil a nacisté urychleně opouštěli východní oblasti a evakuovali zajatecké a koncentrační tábory.
První transporty na Hradecko dorazily 17. února a v místech, kudy zajatci procházeli, byla vyvěšena varování: „Na základě zjištěných případů se občanstvo opět varuje a upozorňuje, že jakýkoliv styk se zajatci je bezvýjimečně přísně zakázán a bude přísně stíhán. Kdo bude zajatci na útěku nápomocen poskytováním přístřeší, potravy, prádla a šatstva nebo i jen pouhými radami, vydává sám sebe i svoji rodinu v nebezpečí trestu smrti!“ uvádí Sborník o životě v Hradci Králové v letech 1938-1945, který vydal Český svaz bojovníků za svobodu. „Přes toto vážné varování jednali i občané zdejšího okresu tak, jak jim jejich prostá lidská povinnost přikazovala,“ stojí ve sborníku.
Pochod smrti je nucený pochod, jehož důsledkem je smrt významné části zúčastněných. K zločinné zrůdnosti a nelidské „dokonalosti“ dovedli tento pojem němečtí nacisté, kteří používali pochody smrti zejména v letech 1944–1945 jako způsob likvidace zajatců a vězňů. Lidé byli většinou podvyživení, nemocní, vyčerpaní, nedostatečně oblečeni a obuti, vystaveni jakýmkoliv nepříznivým povětrnostním vlivům. Během pochodu dostávali buď pouze minimum, nebo žádné jídlo a pití. Kdo již dále nemohl pochodovat, byl na místě zastřelen (zpravidla ranou do týlu) a ponechán v příkopu u cesty. Nebezpečí trestů či dokonce zastřelení na místě hrozilo i těm lidem, kteří se snažili vězňům v transportu podat jídlo a pití. (Wikipedia)
Přestože se větším městům pochody vyhýbaly, některé i tak prošly přímo Hradcem Králové. „V odpoledních hodinách kteréhosi únorového dne se průvod asi sta lidí vlekl od dnešního Ulrichova náměstí k hotelu Avion. Vyčerpaní zajatci byli oblečení do zbytků přikrývek, na nohách měli hadry nebo dřeváky. Pohybovali se pomalu, tiskli se k sobě, druh podpíral druha. Po obou stranách doprovázeli smutný průvod němečtí vojáci.
Před vilou tehdejšího hradeckého starosty Němce Hegera se průvod přiblížil k chodníku. K hloučku ohromených diváků dolehlo slovo chlijeb. Náhle ze skupiny lidí vyrazil vysoký silný muž v krátkém zimníku. V levé ruce nesl bochník chleba a v pravé ruce nůž. Začal krájet beze slova krajíce a podával je zajatcům. Strážní zůstali na okamžik překvapení, ale pak se dva z nich vrhli s holemi na neznámého. Ten je setřásl a rychle krájel dál. Řady zajatců se porušily, Němci začali pronikavě hvízdat na píšťalky a jejich psi se rozštěkali. Nastal zmatek. Zajatci se tlačili k nečekanému zdroji jídla. Kdo dostal, cpal rychle chleba do úst a bez kousání polykal. Byl to pohled, na který nelze zapomenout.
Na pískot stráží přibíhali další němečtí vojáci a obklopili transport. Pažbami pušek nebo holemi obnovovali pořádek a rozháněli i sběh lidí na chodnících. Rozkolísaný průvod se po chvilce opět hnul dopředu,“ vypráví jednu ze vzpomínek zmíněný sborník, podle kterého se těch, kteří se snažili utrpení zajatců zmírnit, našly stovky.
Podrobné záznamy existují například o ubytování zajateckého průvodu v Rosnici, části obce Všestary. Transporty sovětských zajatců zde procházely od 17. února do 2. března 1945. Tehdejší dění popisují kronikářské záznamy Bohumíra Tuhého. „Když jsme dostali z okresního úřadu příkaz k ubytování zajatců, prohlédli jsme stodoly v obci a stanovili, kolik osob by mohlo být v té či oné stodole ubytováno, aby zajatci tam měli dostatek slámy a místa na spaní. Když však začaly jednotlivé transporty přicházet, ubytovali je velitelé podle vlastního pohodlí. Aby nemuseli stavět mnoho stráží, nahnali zajatce do několika málo stodol a bylo jim lhostejné, zda mají dostatek místa či nikoliv.“
„Pohled na zubožené sovětské zajatce byl hrozný. Ženy i muži, a to i ti, kteří prodělali první světovou válku, hlasitě plakali. Vyhladovělí a nedostatečně oblečení zajatci přišli úplně vysílení. Ve shluku látek, kterými byli omotáni, se třásli hladem a zimou. Nohy měli většinou zabalené do hadrů. Někteří měli pod chodidly přivázaná prkénka, aby je aspoň trochu bránila před chladem zmrzlé půdy,“ popisuje kronika.
Brutální zacházení se sovětskými zajatci bylo zapříčiněno celkovou nacistickou zločinnou politikou, která byla aplikována na obsazených východních územích. Opírala se o teorii o rasové méněcennosti Slovanů a též o politické cíle, jedním z nichž byl boj proti komunismu. (Wikipedia)
„Po příchodu transportu byli zajatci rozdělení po stodolách. U Kolářů bylo ubytováno 500, u Hamplů 480 a u Suchánků 493 zajatců. Byli všude tak namačkaní, že si mnozí nemohli ani sednout. Byl vydán přísný zákaz se zajatci se stýkat. Některým občanům se přece jen podařilo darovat jim aspoň chléb a brambory, přestože strážní měli nařízeno okamžitě střílet po každém, kdo by se snažil nějakým způsobem k zajatcům se přiblížit,“ popisuje Bohumír Tuhý.
Místní obyvatelé nejenže zajatcům darovali jídlo, ale někteří i pomáhali s útěkem. Celkem se podle odhadů podařilo na Hradecku uprchnout kolem tří set zajatcům. Schovávali se například v lesích od Vysoké nad Labem, přes Roudničku na Nový Hradec. Často pak našli bezpečný úkryt u místních lidí, kde se zároveň dočkali osvobození.
„Během pobytu zajatců v našem okrese byla navázána pevná přátelství, která přetrvávají do dnešních dnů. Václav Krejza z Probluze stále s láskou opatruje dopis rudoarmějce Matouše, lékaře Sapošnikova, seržanta Katuškina, Vasilije Kravcova a Kirila Děvjatkina, v němž bývalí vojáci Rudé armády děkují občanům Probluze za vše, co pro ně v jarních měsících roku 1945 udělali. Do Roudničky se ještě v roce 1967 vrátil sovětský občan Nikolaj Trafkin, který na besedě s místními občany s povděkem prohlásil, že kdyby nebylo jejich péče, útrapy nacistické zvůle by nepřežil,“ stojí ve sborníku, který vyšel roku 2010.
Řada příběhů se však šťastného konce nedočkala. „Celá trasa, po které se zajatci v jarních měsících roku 1945 pohybovali, je lemována hroby nevinných obětí. Řada jich našla smrt i v našem okrese. Protože nebyla sovětským zajatcům poskytována žádná lékařská péče, umírali vysílením nebo na různé nemoci, jiní byli bestiálně utlučeni surovými strážnými, mnozí byli fašisty zastřeleni,“ uvádí Sborník o životě v Hradci Králové v letech 1938-1945. Zemřelým zajatcům pak byly po skončení války postaveny důstojné pomníky.
