Vytváření rodokmenů a pátrání po dávných předcích mě baví i živí, říká příbuzný posledního kata

K rodokmenům se Ivan Kuba Jakubík dostal oklikou, když po deseti letech dojíždění do Prahy skončil s prací v televizi a začal pracovat na stavbě, aby si pročistil hlavu. „Za necelý rok jsem při práci proletěl stropem, zlomil si pár obratlů a přemýšlel, co budu dělat dál. Naťukla mě kamarádka, která si nechala zpracovat rodokmen a postěžovala si, že to trvalo hodně dlouho. Řekla mi, že bych to mohl také zkusit. Mám v Brně vystudovanou muzeologii, jejíž součástí je jako jedna z takzvaných pomocných věd historických také genealogie, tak jsem se do toho pustil. Samozřejmě jsem si udělal nejprve vlastní rodokmen, přesněji vývod z předků. A pak už to šlo rychle. Založil jsem webovky, pro osvěžení znalostí absolvoval kurs České genealogické a heraldické společnosti v Praze, jejímž jsem také členem a tím to všechno začalo.“

Jedním z prvních zákazníků byla Američanka, která i se svou rodinou později přijela do ČR na návštěvu. „Provázel jsem je tady. Našel jsem i konkrétní místa, kde bydleli jejich předkové, společně jsme to všechno objeli a bylo to moc příjemné. Mohli si sáhnout na domy, kde bydleli jejich předkové v polovině 19. století. Paní byla z New Yorku a jednalo se o velmi vysoce postavenou osobu,“ vzpomíná Kuba na úplné začátky v novém oboru. Američané podle jeho slov velmi často pátrají po svých kořenech. Je tam hodně mormonů, jejichž víra klade velký důraz na rodinnou minulost. Jezdí proto do Evropy a nechávají si zde zpracovávat rodokmeny.

Předkové cizinců z mnoha zemí, kterým Kuba vypracoval rodokmeny, odcházeli z našeho území většinou v 19. století. „Zajímavý byl i další z mých amerických klientů, který vlastní v Kalifornii rozsáhlé vinice a vyrábí své víno. Jemu jsem vedle klasického rodokmenu našel i pozemky, které zde vlastnili jeho předkové. Jeho rod žil na jednom místě téměř 400 let. Moc se smál tomu, že si vždycky myslel, jak velké má v Americe pozemky. Jenže když viděl to, co zde měli jeho předkové, cítil se prý jako totální lůzr.“

Na českého odborníka přes rodokmeny se obrátil také další klient z USA a ukázalo se, že to je Afroameričan. Jeho matka ale pocházela ze Sudet, od Ústí nad Labem. Po odsunu do Německa si našla amerického vojáka, který byl černé pleti. Narodilo se jim dítě, odjeli spolu všichni do USA. Tam ale matka od rodiny okamžitě zmizela. „Ten kluk jí celý život neznal. Matka se mu ozvala až když byla na smrtelné posteli v nemocnici a řekla mu, odkud pochází. Začal po tom pátrat a chtěl vědět, jestli má někde nějaké příbuzné. Bylo to nesmírně zajímavé pátrání, protože sudetští Němci zase mají své vlastní genealogické stránky. Našel jsem si, kdy v Německu umřela maminka jeho matky. Zjistil jsem si, kde je v Německu pohřbená a zkontaktoval jsem příslušný hřbitov. Dozvěděl jsem se, kdo platí za hrob a spojil jsem dotyčného s mým klientem v USA.“

Kde vlastně začíná celé složité pátrání?

Dnes je naštěstí téměř všechno dohledatelné na internetu, není úplně potřeba nějak složitě cestovat do terénu. „Musíme se ale řídit zákonem o matrikách a archívech. Vezmeme-li si například matriku narození, píší se do ní zápisy jeden za druhým. Když je tato kniha celá popsaná a uplyne 100 let od posledního zápisu, předává se do archívu. Tam se knihy digitalizují. Znamená to, že se ofotografuje jedna stránka po druhé a uloží elektronicky. Údaje o úmrtí lze podle současné legislativy zveřejnit po 30 letech, o svatbě po 75 letech,“ vysvětluje Kuba.

„Teď když pátrám, tak jsou publikovány údaje o narození obvykle kolem roku 1910 a starší. Když mají lidé dochované v rodině dokumenty z té doby, mohu jít rovnou na internet a začít pátrat. Když to nemají, což je většina případů, tak si musím vzít například jejich dědečka a babičku. Znám jejich jména a místa narození, najdu si vesnici nebo město a k nim příslušný matriční úřad.  Od klientů si nechám napsat plnou moc, že mě zplnomocňují, abych pátral po jejich předcích a podával žádosti o informace. Žadatel mi také musí dát jeho rodný list, kde je uvedený i dědeček. Vše musí být ověřené a musí se jednat o přímé předky,“ popisuje začátek bádání tvůrce rodokmenů.

Samotná mravenčí badatelská práce začíná tím, že píše na matriční úřady, aby mu vytáhly nutné dokumenty a musí psát tak dlouho, dokud se nedostane na údaje o prvních osobách, které už jsou veřejně přístupné na webu. „Potom už se jede z internetu. Cestuji jen po Plzeňském kraji. Někdy je rychlejší si tam zajet a najít si to v knize, než čekat, až přijde dopis z úřadu. Záleží i na konkrétních matrikářkách. Někdy když si zažádám, tak to dostanu za tři dny, někdy za měsíc. Ale většinou je s nimi velmi dobrá domluva, rád bych je pochválil za spolupráci a ochotu.“   

Co musí ovládat badatelé v oboru genealogie?

Každý, kdo by se chtěl seriózně pustit do vytváření rodokmenu, by měl mít alespoň nějaké základní znalosti němčiny a latiny, důležité je teké umět číst švabach. „Někteří čeští faráři ale psali tak, že to lze přečíst ještě obtížněji, než německý švabach. Do toho se člověk prostě musí časem dostat. Musí se také naučit to, jak jsou matriky organizované, jak byly rozdělené farnosti v okresech a krajích. Tehdejší rozložení far totiž neodpovídá dnešnímu územnímu členění.“

Svým klientům účtuje Kuba sazbu za jeden dohledaný záznam, což je narození, další záznam je svatba, další záznam úmrtí. „Tam je pevná částka. Většinou se lidmi domluvím, že jim udělám práci třeba za 20 000. Až tyto údaje nasbírám a předvedu jim výsledek, tak se domluvíme, jestli jim to stačí nebo jestli mám pokračovat dál do hloubky. Když mám podklady, nemusím psát na matriky a jdu hned na internet, dá se méně rozsáhlý rodokmen zvládnout i za 14 dní poměrně usilovné práce. Teď ale třeba pracuji na jednom rodokmenu už od dubna a ještě nad ním zřejmě pár měsíců strávím. Je to velmi obsáhlé. Dostal jsem zadání hledat dokud to půjde, kam až se dostanu.“

Běžně se lze při bádání dostat k přelomu 17. a 18. století. Což ale zdaleka nebývá pravidlem. „Mohu také skončit už v 19. století, když chybí záznamy. Některé mohou být zničené, ale také to bývá v důsledku chyb a nepřesností, které do matrik jednotliví faráři napsali.“

Úplně nejdál v bádání se Ivan Kuba Jakubík dostal asi do roku 1650. „Tam už se dají využít i „berní ruly.“ V době pobělohorské se dělaly soupisy, kolik lidí v zemi žilo a jaké obhospodařovali majetky. Dělalo se to samozřejmě kvůli daním. Úředníci tehdy objížděli celé území a sepisovali obyvatele a majetky. V berní rule se dá najít například údaj, že ve vesnici Přešín bydlí sedlák Franta Vomáčka a hospodaří na čtyřech lánech, má pět krav, třicet ovcí, osm koz a dva povozy a že je na určitou dobu osvobozen od placení daní, protože jeho statek vyhořel. To jsou pak velmi zajímavé údaje. V 18. a 19. století se v matrikách často objevují zápisy o vojácích, tam často dohledávám, kde voják sloužil, u jaké jednotky, komu patřily jednotlivé pluky. Někdy samozřejmě mohu hledat i ty pozemky, jako v případě amerického klienta. K tomu slouží například staré katastrální mapy.“

Každý chce najít v rodokmenu šlechtice

Všichni samozřejmě chtějí ve svých rodokmenech objevit nějaké urozené předky. „Za deset let, co se této činnosti věnuji, jsem narazil na jednoho šlechtice. Byl to rod vladyků Vidláků z Radslavic. Mimochodem „vidlák“ původně nebyl hanlivý výraz. Vzniklo to tak, že vladykové byli velmi chudá šlechta. Často neměli ani na meč, ten byl tehdy strašně drahý, to bylo jako mít auto. Jejich povinností ale bylo bránit svého pána, pod kterého spadali. Když tedy šli do boje, tak místo s mečem, šli často s vidlemi. A tak vzniklo označení „vidlák.“ Neznamená to jako dnes, že to je buran z vesnice.“

„Mám ještě další příhodu. Obrátila se na mě paní s tím, že jejich babička se jmenuje Půtová. Ta si prý usmyslela, že nutně musí být příbuzná s Půtou Švihovským z Rýzmberka. Pokusil jsem se ji  vyvést z omylu, protože Půta bylo samozřejmě křestní jméno a nikoliv příjmení. Babička ale byla tak urputná, že jsem jím musel udělat rodokmen, aby ji přesvědčili, že tam skutečně žádnou šlechtu nemají,“ vpomíná Kuba.

A nouze není ani o další zajímavosti z dávné historie. „Také jsem se občas setkal s tím, že byl sedlák, pak předal hospodářství synovi, odešel na vejminek a když umřel, tak je u jeho záznamu jako povolání nebo společenské postavení uvedeno označení „žebrák.“ Některé klienty to šokovalo. Nešlo ale o žebráka v dnešním slova smyslu. Oni stále bydleli na tom statku, ale byly tam například nějaké špatné vztahy, přišli i o ten vejminek a neměli už nic. Tak byli označeni za žebráky, přestože bydleli stále s tou rodinou a neumírali hlady.“

Kuba pochází z katovského rodu

Také do tvorby rodokmenů výrazně zasáhla moderní technika, ale pokud si někdo myslí, že si do počítače stáhne nějaký program, který mu pak v databázi najde jeho předky, šeredně se plete. Programy slouží především k editaci. „Existují různé genealogické programy, osobně používám MyHeritage a Family Tree Builder. Tam se pak zadávají dohledané údaje a odkazy. Já lidem nedám jen info, že například 1. března 1860 se narodil náš oblíbený Franta Vomáčka v Dolní Lhotě. Vedle té informace na papíře jim dám také internetový odkaz přímo do té matriky, kde si to mohou zkontrolovat. Mohou si pak údaje nahrát do free aplikace, kterou si stáhli a v ní si klikat na ty odkazy. Ještě dostanou také speciální brožuru, kde jsou všechny proklikávací odkazy také.“

„Při bádání se najdou různé podivné záznamy. Například v matrice narození je uvedena matka jako  padlá osoba Růžena Černá a místo jména otce je zapsáno „Kdo ví kde.“ Takhle to tam zapsal farář. Zajímavě jsou mnohdy popsané příčiny úmrtí, což bývá ale neveselé čtení. Ve svém rodokmenu jsem zjistil, že můj děda byl první v rodině, kdo z mých předků odešel ze Šumavy. Všichni tam předtím žili na samotách, šlo totiž převážně o pohodné. Možná to s tím také souvisí, že já se velmi dobře cítím právě na Šumavě na těch samotách a moc nevyhledávám nové známé. Ve svém rodokmenu jsem se dostal poměrně hluboko a zjistil jsem přes německé matriky, že pocházím z bavorských katovských rodů. Poslední plzeňský kat, který umřel v roce 1831, byl bratrem mého přímého předka, jmenoval se Matěj Kaiser,“ dodává na závěr našeho povídání Ivan Kuba Jakubík.