Zakladatel legendárního hradeckého AC klubu a držitel ceny Primus inter pares, to je ve zkratce Ivan Škaloud, všemi známý jakožto Ivánek. K hudbě měl blízko už od malička, kdy se učil hrát sám na kytaru, později skládal a hrál s partou kamarádů. Po studiích na Matfyzu byl dokonce i profesorem na gymnáziu. Nakonec šel dělat to, co ho těšilo. Ve vysokoškolském AC klubu byl doslova osobností, za kterou se všichni rádi vraceli dlouhých jednatřicet let. Je proto naším dalším neobyčejným.
Ivan Škaloud je rodákem z Hradce Králové. Ve čtvrté třídě, kdy byli populární Beatles, Bob Dylan nebo Rolling Stones, chtěl hrát na kytaru každý. Ani on nebyl výjimkou a stal se z něj samouk. „V mých patnácti letech jsem dal dohromady partu kluků, a dokonce jsme i hráli. I přesto, že jsem neznal noty, skládal jsem písničky. Když jsem si něco vymyslel, tak jsem je prst po prstu učil, co mají hrát na basu, jaká bude sólovka a dvojhlas. Bylo to velmi amatérské, ale hudba mě bavila a hodně nás ovlivnila kapela Beatles nebo Olympic,“ vzpomíná Ivan Škaloud.
Po studiích na gymnáziu šel rovnou na Matfyz a skromně přiznal, že jej ukončil s červeným diplomem a diplomovou práci měl na téma jaderná fyzika. Následně se pustil do výuky studentů na Gymnáziu J. K. Tyla, ze kterého se na rok odporoučel na vojnu a vrátil se zpět k výuce. „Bylo tu několik důvodů, proč jsem nakonec odešel ze školy a začal dělat číšníka. Jednou z věcí byla ta, že jsem se úplně neměl rád s komunisty, stejně jako má rodina. A za druhé jsem si chtěl občas i přivydělat. Začínal jsem s mandlováním prádla v Labské Kotlině, poté se ze mě stal zednický přidavač a pak mi kdosi dohodil obsluhování na plesech. Odtud byl už jen krok od toho, že jsem obsluhoval i přímo v restauraci,“ vypráví o svých profesních proměnách.
Občas se tedy přihodilo to, že studenta, kterého dopoledne učil a zkoušel, večer obsluhoval. „Sám jsem tipoval, jak dlouho bude trvat, než se to někdo dozví. Uběhly přibližně 3 měsíce a doneslo se to ke krajskému školnímu inspektorovi. Pozval si mě do kanceláře, kde mi bylo řečeno, ať si vyberu. Někdy mám sklon k takovým “truc“ věcem, tak jsem jim řekl, že mám vybráno. Půjdu dělat číšníka. Tehdy se psal rok 1983,“ popisuje. Následně pracoval v Severce, v Mikulovské vinárně, Avionu anebo v Adalbertinu.
Právě v Adalbertinu působil už po roce 1989 a byly zde vyhlášené pondělní diskotéky. „Tenkrát se to hodně chytalo a chodila sem spousta lidí. Mezi nimi i slovensky mluvící studenti z hradecké Vojenské lékařské akademie. Přišli s tím, že mají klub a vedení jim povolilo sehnat si někoho, kdo jim to tu povede. Šel jsem se do prostor podívat a moje první reakce byla negativní. Pak jsem si to nějak rozmyslel, sehnal jsem maskovací sítě, zamaskoval sloupy, na kterých byly odlepující se dřevěné tapety, povolili mi dát na okna záclony, sehnali nábytek, něco jsem doplnil a 3. května 1991 se mohl AC klub otevřít pro veřejnost,“ říká s nadšením a přiznává, že si už při obsluhování v předešlých podnicích přál mít něco, kam by nemusel pouštět všechny lidi, co by bylo jako klub, a to se mu splnilo.
AC klub provozoval s manželkou a těšilo je to, že zde byly od začátku věci, které je bavily a které jinde nebyly. „Šlo například o večery o Karlu Krylovi, Louisi Armstrongovi, Haně Hegerové a dalších. Studenti si tu mohli vystavit své obrazy, přednášet své básně, nacvičit divadýlka, mohl přijít kdokoliv s vlastní písničkou a zazpívat si. Na to chodilo tak šest až deset lidí. Takhle málo jich chodilo třeba i na Pokáče, Xidla X nebo na Michala Horáka, kteří tu začínali,“ vypráví Ivan Škaloud.
Akce ale nebyly jen o hudbě nebo divadle. Klub zažil tisíce koncertů rocku, džezu, folku, country, reggae, funky a dalších, a stovky pravidelných cestopisných přednášek. „Bylo to velmi bohaté a rozmanité. Bavila mě ta pestrost, to, že se na tom podíleli studenti a byla tu spousta večerů, kdy přišli lidé poděkovat. Ke každému návštěvníkovi jsme přistupovali velmi přátelsky a toho si cenili. Shodovali se na zvláštní až rodinné atmosféře a VIP byli vlastně všichni. Když jsme viděli, že je někdo smutný, vzali jsme ho na bar,“ vzpomíná.
Foto: Fb AC klub Velkou pozornost věnoval s manželkou v AC klubu také uměleckým školám pro děti. „Bylo krásné vidět, když tu děti měly koncert s odstupem půl roku nebo roku. Dělaly neuvěřitelné pokroky, jak v ovládání hudebního nástroje, tak i hlasu. Měli jsme také večírky pro tehdejší zvláštní školy, kam docházely postižené děti nebo pro děti ze školy pro hluchoněmé,“ sděluje s radostí. AC klub provozoval 27 let na původní adrese v Heyrovského ulici, pak z důvodu rekonstrukce budovy ještě 4 roky na tenisových kurtech LTC. Poté odešel do zaslouženého důchodu.
V letošním roce byla Ivanu Škaloudovi předána cena Primus inter pares za dlouhodobý přínos hradecké kultuře a za vedení legendárního AC klubu. Mezi nominovanými byla podle něj pětina lidí, která do jeho klubu chodila. „Když mi o nominaci řekli poprvé, problesklo mi hlavou, že to přece není možné. Vždyť je v Hradci tolik význačných lidí a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem si přiznal, že na tom něco bude. Dělal jsem to, co mě bavilo, dělal jsem číšníka, opraváře i uklízeče. Ale pak se objevilo několik lidí, kteří to se mnou rozebrali a došel jsem k názoru, že tu byly tisíce koncertů, začínala tu spousta kapel a stále trvala ta různorodost všeho možného a kvalitního. Začínám na ni být skutečně hrdý a pyšný,“ říká nyní sebevědomě.
V důchodu byl pracovně aktivní ještě šest a půl roku. „V sedmdesáti letech jsem to opravdu předal a věnuji se hodně rodině, manželce, dětem a vnoučkům, kteří mě moc neviděli, protože jsem chodil do práce o půl čtvrté odpoledne a vracel se kolem jedné, či druhé, někdy i páté hodině ranní. Dal jsem si budík na devátou hodinu, abychom s manželkou mohli jít uklízet a v té době jsem měl nedostatek spánku,“ vysvětluje a dodává: „Teď si užívám dnů tím, že jedu občas na návštěvu za kamarády. V tomto týdnu jsem byl u jednoho, co má pražírnu kávy, druhý mě učil plést, ale zjistil jsem, že mám neohrabané ruce,“ říká s úsměvem.
V loňském roce na něj na mobilu vyskočila poutní cesta z Blaníku na Říp. „Ačkoliv nejsem věřící, zaujalo mě to. Je to cesta dlouhá asi 200 kilometrů a obkružuje Prahu až k Poděbradům. Tak jsem si říkal všechno mě bolí, běhat nemůžu, první den ujdu deset kilometrů, další den dvacet, pojedu domů a pak se tam vrátím. Ale ono se to nějak povedlo a ušel jsem to za sedm dní. Co den to téměř třicet kilometrů,“ vypráví s lehkostí.
Na konci letošních prázdnin se s manželkou vrátili v čase o třicet let zpátky. „Tehdy jsme jeli s manželkou kolem Bolzana a uviděli ukazatel na průsmyk Passo di Stelvio. Jde o druhé nejvýše položené silniční sedlo v Alpách, které jsme se rozhodli přejet. Mě tam už tehdy napadlo, že by bylo krásné to zkusit vyjet na kole, protože jsem takový kopec do té doby neviděl. Letos jsme se tam zajeli podívat. Dost jsem na to trénoval v Krkonoších a letos jsem si vyjel do 2760 metrů nad mořem na kole. Byl to odložený sen o třicet let, ale to, že se mi to podaří udělat ve dvaasedmdesáti letech, to jsem nečekal,“ přiznává.
Po jednatřiceti letech intenzivní práce, kdy pracoval vždy šest dnů v týdnu, se vrátil k vodnímu pólu, poté si zajde s přáteli do páry a den zakončí v hospodě. Koníčků má nyní spoustu a má na ně extrémně moc času. „Často chodím na koncerty, pustil jsem se i do hledání rodokmenu nebo sháním nahrávky starých písniček a možná k tomu přibude pletení. Ale chtěl bych se ještě naučit lépe noty, zkusit hrát na piano nebo vyzkoušet otužování,“ zakončuje skromně Ivan Škaloud.
Foto Jakub Misík
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
