Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
V současné korona době se opět vynořila generační propast – důchodci versus mlaďáci. Jde o něco nového? Nemyslím si. Řekla bych, že tu byla více či méně odjakživa, ale zatímco v dřívějších dobách stáří přinášelo úctu a respekt, a mladí „pyskovali“ většinou až za rohem, dnes je ta debata daleko ostřejší. Dnes je zkrátka „in“ ten, kdo je mladý, zdravý a plný sil.
„Jsem vážně nešťastná z bratrance. Je mu dvacet, neustále chodí na jednu párty za druhou a vůbec ho nezajímá, že by mohl nakazit našeho osmdesátiletého dědu, který na tom už tak zdravotně není dobře,“ svěřovala se mi kamarádka ještě před uzavřením podobných podniků vládou. „Na náš apel, že by koronavirus mohl dědu zabít, jen pokrčil rameny a řekl, že chce taky žít,“ vyprávěla. Nechápala jsem to. Skoro to vypadá, jako by dnešní dvacátníci měli pocit, že oni nikdy nezestárnou. Jenže upřímně… nic není černobílé.
Někdy mi vážně nejde na rozum, jak dokážou být někteří senioři zlí. Nutno zdůraznit, že naprostá většina je moc fajn, ale najdou se tací, kteří těm ostatním tak trochu „kazí pověst“.
Nejvíc jsem to poznala, když se mi narodilo miminko. Zatímco u většiny seniorů malé dítě vyvolá úsměv a často se stane podnětem k příjemnému hovoru, u některých je to naopak jako červený hadr na býka. Co si to vůbec dovoluju vyrazit s kočárem ven mezi lidi a obtěžovat je dětským pláčem? Měla bych raději sedět doma na zadku a nikoho neotravovat. Nejvíc podobných zážitků mám z hradeckého MHD. Například jsem poprosila starého pána, který seděl na sklopené sedačce v prostoru vyhrazeném pro kočárky, jestli by si mohl přesednout kousek vedle, abych se do autobusu vešla a nemusela s kočárem překážet v uličce. Dostalo se mi odpovědi, že on bude sedět, kde chce, že autobus není jen pro matky s děckama. Hm, děkuji pěkně. Ale co, vešli jsme se i tak.
Zajímavý byl taky zážitek, který se mi stal ještě v pubertě, kdy na mě starší paní v MHD začala křičet, jak jsem nevychovaná, když ji nepustím sednout. Mlčky jsem s berlemi vstala a dobelhala se do uličky. Paní zrudla a začala se omlouvat. No, ne všechno musí být tak, jak se na první pohled zdá.
Minulý týden se na mě rozkřičel pán v supermarketu, když jsem stála vedle opuštěného košíku a vybírala v regálu salámy. „Vážená pani, tenhle košík je můj! Co si to dovolujete, vezměte si svůj košík, že vám není hanba!“ spustil na mě a já nejdřív vůbec nechápala, která bije. Tak jsem se mu snažila v klidu vysvětlit, že jsem se jeho košíku ani nedotkla, že mám o kousek dál svůj. Ale moc ho to nepřesvědčilo. „Copak nevidíte, že je v tom košíku látková taška?! To je moje taška! Vy jste mi to vzala a ještě k tomu odvezla přes celej krám!“ Tak jsem znova vysvětlovala, že jsem v tom vážně nevinně a znovu jsem mu ukazovala svůj košík, kde už byl i nějaký ten nákup. Nakonec se pán zarazil, slušně se omluvil a nakonec jsme se tomu společně zasmáli.
Myslím, že v současné propasti se odráží obojí. Frustrace seniorů, kteří jsou často sami a nemají to zrovna jednoduché. Ale to je ještě neopravňuje k tomu, si svůj vztek vylévat na ostatních. Zbytečně to pak hází špatné světlo na všechny seniory, přitom naprostá většina je moc fajn. Mají životní nadhled a smysl pro humor.
Na druhou stranu, my později narození bychom měli mít víc ohledu a víc chápat. A neházet všechny do jednoho pytle. Protože ten protivný pán z MHD můžeme být klidně my za několik let později.
PS. Babi, mám Tě moc ráda!
Foto Pixabay
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
