Terapeutem bez vzdělání? V Česku žádný problém

Další díl podcastu Stop anorexii poukazuje na jeden velký problém – neodborná terapie může ublížit. A v Česku si bohužel na terapeuta může hrát kdokoliv, stále chybí zákon, který by práci psychoterapeuta podmiňoval vzděláním a zkušenostmi.

Pro řadu lidí, kteří se v problematice duševního zdraví tolik neorientují, však mohou být samotné pojmy matoucí. Jaký je tedy rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem?

Podle Stanislava Kratochvíla v knize Základy psychoterapie jde o „vědní obor, který zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Je to léčebné působení, které má odstranit nebo zmírnit potíže a podle možnosti i odstranit jejich příčiny. V průběhu psychoterapie dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta." A to zásadní: „psychoterapii provádí kvalifikovaná osoba, která má za sebou absolvovaný výcvik."

A co je to psychoterapeutický výcvik? „Pozor na to, není to žádný několikatýdenní nebo několikaměsíční kurz. Já jsem například absolvovala kurz kognitivně behaviorální terapie, který byl velmi komplexní a velmi přínosný, ale nedělá to ze mě psychoterapeuta. Psychoterapeutický výcvik trvá obvykle pět let, některé i déle. A zahrnuje přes tisíc hodin sebezkušeností, teorie a nácviku. Člověk, který začíná s psychoterapií absolvuje supervize – což je vlastně takové sezení se zkušenějším terapeutem, se kterým anonymně probírá svoje klienty a kontroluje si tak svoje postupy.

Získat psychoterapeutický výcvik je časově i finančně náročné. A hlavně – do psychoterapeutického výcviku vás nepřijmou, pokud nemáte magisterské vzdělání,“ říká Markéta Hamerníková, autorka podcastu Stop anorexii.

Jenže – v Česku nabízí psychoterapii řada lidí, aniž by měli vzdělání a výcvik. A to může být dost nebezpečné. Svoji zkušenost nám sdělila posluchačka podcastu Petra, která oslovila terapeutku kvůli své diagnóze mentální anorexie. Nejdříve věřila, že konečně našla někoho, kdo jí rozumí. Místo úlevy ale podle jejích slov přišla hlubší úzkost a pocit viny.

„Tahle ženská dává pacientkám vinu za jejich onemocnění, poslouchala jsem neustále, jak si nevážím života a jsem hloupá. Její pomoc se zvrtla v obviňování a popis toho, jak ona sama má těžký život, zatímco já si toho svého nevážím,“ popisuje Petra, která se po prožité zkušenosti bojí znovu si říct o pomoc, přestože se její zdravotní stav stále zhoršuje.

Víc uslyšíte v dalším díle podcastu Stop anorexii, který najdete na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo Stopanorexii.cz.