Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Česká republika zažila tragédii, která otřásla úplně každým. Rozum však zůstává stát nad některými uživateli sociálních sítí, ze kterých se stali odborníci na zbraňovou legislativu, zákon o zbraních, taktiku a bezpečnost státu. Střelecká komunita se nyní dostala pod nepříjemný nátlak části veřejnosti, která volá po zákazu zbraní. Argumentují tím, že se střílelo legálně drženou zbraní. Celá záležitost je ovšem daleko složitější.
Čím začít? Získání zbrojního průkazu v České republice je jedno z nejsložitějších v Evropě. Ano. Můžeme namítat, že ne všichni žadatelé prochází psychotesty, ale rozhodně nejde tvrdit, že získání legálně držené zbraně v České republice je jednoduché. Teoreticky by mělo jít o (policií prověřenou) skupinu osob, která žije spořádaný život. Pokud by tomu tak nebylo, zbrojní průkaz by policie žadateli jednoduše nedala.
Navíc… Tím, že člověk legální zbraň získá neznamená, že si ji může nechat po zbytek života. Pokud spáchá trestný čin, závažně poruší zákon nebo se změní jeho zdravotní stav, má povinnost ji odevzdat. Dá se předpokládat, že v tomto případě mohlo jít náhlé zhoršení zdravotního stavu, o kterém se policie jednoduše nedozvěděla. Nejsem však psycholog, abych mohl bezpečně říct, že neměl střelec psychické problémy ještě před získáním zbrojního průkazu.
Sám jsem střelec, držitel zbrojního průkazu, dvou legálně držených zbraní a člen takzvané stanové zálohy státu. Z vlastní zkušenosti proto můžu říct, že neznám nikoho, kdo by si legální zbraň pořídil za účelem toho, že by ji někdy použil na jiném místě než na střelnici.
Moc dobře jsme si vědomi toho rizika, které je s tím spojeno. Velice často slýchávám na střelnici názor, že pokud má u sebe člověk legální zbraň na obranu, je jednou nohou v kriminálu. A tak to prostě je. Většina lidí ve střelecké komunitě vnímá střelbu jako koníček nebo sport, někteří z nás jen sbírají. Třeba historické kousky.
O to víc mě mrzí, když na internetu čtu, že je třeba zbraně zakázat v civilním sektoru. Nesnažím se tady zlehčovat to, co se v Praze stalo. Ale je to stejný princip, jako kdyby se veřejnost v roce 1973 postavila proti držitelům řidičského oprávnění a majitelům aut. Olga Hepnarová tenkrát najela nákladním automobilem na tramvajovou zastávku a zabila osm lidí. Nic takového se ale nestalo. Proč? Protože auto používá většina. Držitelů zbrojního průkazu je však stále menšina.
Použiji, to klasické a stále dokola opakované klišé: nezabijí zbraně, ale lidé. Pokud chceme zvýšit bezpečnost, cítit se bezpečně a udělat kroky pro to, aby se něco podobného nestalo znovu, je třeba začít u lidí. Zbraň k zabíjení totiž vždy potřebuje střelce.
V souvislosti se střelbou v Praze mě zaujala i reakce některých lidí na internetu. Zveřejňování informací o celém incidentu ze strany policie nebo ministerstva má svá pravidla. Nyní se však ukázalo, že lidé na oficiální informace čekat nechtějí a pracují i s materiálem, který je neověřený nebo dokonce nepravdivý.
Je třeba si uvědomit, že zveřejňováním videí, fotografií a nepravdivých informací policii stěžuje práci. Proč se na internetu objevila informace o zraněném a následně mrtvém policistovi? Proč lidé vydávali na mobil natočené video za oficiální záznam policie? Proč? Pro čísla, senzaci a uznání ostatních?
Proč mají Češi takovou zvláštní vlastnost se zviditelnit a přiživit i na takto velké tragédii, která v České republice nemá obdoby? Proč je zrovna teď internet plný odborníků na zákony, bezpečnost, střelbu i taktiku? Proč? Protože po bitvě je každý generál.
Foto Petr Roubíček
