PLÁN ÚTĚKU: Teď, nebo nikdy

Rozsudek zněl jasně, tři roky nepodmíněně: neoprávněný přístup k internetovému nosiči a změna údajů. 

„Cože?“, řekl jsem si, „za jednu blbost tři roky?“ Bohužel moje minulost mně nepomohla. Třikrát soudně trestaný, z toho jednou ve vězení. Bohužel soudce vůbec nezajímalo, že jsem to neudělal… Že jsem tři roky, co mě propustili, sekal dobrotu a bál se chodit i na červenou! Jak má člověk špatnou pověst, už je kriminálníkem do konce života.

Vždycky jsem se ke všemu doznal. Nikdy jsem nic netajil. Ale k tomuto se nikdy nedoznám. Možná jsem byl hloupej, že jsem si nesehnal advokáta, třeba by mě z toho vysekal. Ale vždycky mně bylo líto peněz, které potřebuje více moje rodina než já. Ale i tak jich bylo málo. V hlavě jsem měl jasno: „Znovu do vězení nejdu.“ Takže ušetřit peníze, najít advokáta, zaplatit odvolání… A uhrát to aspoň na podmínku.

Netrvalo dlouho a přišel termín s nástupem trestu do 14 dnů. Nenastoupím, to bylo jasné. Budu se skrejvat, najdu si práci a nějak se to udělá. Nešlo o mě, já to zvládnu, ale co moje malá dcerka, kterou tak miluju! Věděl jsem, že se o ní matka postará, ale jak jí bude bez táty tři roky?! Jak bude přítelkyni?

V tu dobu to nebyl zrovna perfektní vztah. Nervy, hádky, vyčítání. Proto jsem se rozhodl na chvilku odstěhovat, přesto jsem je obě chtěl vídat, co to půjde.

Tak to šlo pár měsíců, při kterých jsem si uvědomil, že moje rodina je všechno, co mám. A že chci bejt poslední chvíle s nimi, než mě zavřou. Takže jsem šel domů. A opravdu si to užíval, protože mám tu nejúžasnější ženskou a dítě na světě. A sháněl si práci.

Jednoho dne jsem po celkem velké hádce jel na pohovor. Byl jsem přijatý. Šťastnej, že se to konečně vyřeší, jsem jel domů. V hlavě jsem měl stále tu hádku, ale věděl jsem, že až přijdu domů, udobříme se, a už budeme jenom čekat na odvolání u soudu. Bohužel nic z toho nedopadlo…

Dvě stě metrů před barákem zastavila hlídka a já už se vezl do brněnské vazební věznice. V hlavě jsem měl jenom tu naší poslední hádku a věděl jsem, že to už nikdy nebude dobré.

Tři týdny jsem čekal na přeřazení do věznice. Cela tři krát tři metry, dvě židle, dvě postele, jeden záchod. Přítelkyně psala hned, ale věděl jsem, že je tam stále ten vztek a že o ně můžu přijít.

A tak se mně v hlavě zrodil plán útěku.

Uteču! Uteču za každou cenu, i kdybych dostal kulku mezi oči. Musím jít domů a chci se omluvit a udobřit se. Ale jak to udělat? Po třech týdnech jsem byl zařazený do věznice, kde jsem strávil svůj první trest a věděl jsem, že mě tam znají jako bezproblémového. A že když se budu snažit, můžu se dostat na venkovní pracoviště a tak se dostat ven.

Jenomže za ty tři roky se toho hodně změnilo. V Brně to žilo jinak, v Brně žil jenom ten, kdo má peníze. A jenom ten, kdo dá víc úplatků. Třeba Janoušek… Jak je možné, že je Janoušek za vraždu venku? Protože má peníze! A kdo má peníze, doporučí ho ředitel k propuštění. Ale o tom napíšu někdy jindy…

Každopádně já peníze nemám, takže jsem tam měl docela peklo. Ale choval jsem se jako vzorný mukl a nechal si všechno líbit. Chci se dostat ven.Netrvalo dlouho a byl jsem vybrán na venkovní brigádu „zbourání tenisové haly“.

Plán zněl jasně – dostat se tam. A zdrhnout. Jenomže já to tam neznám. „Prostě budu improvizovat.“ Udělám cokoliv, abych mohl obejmout přítelkyni a moji malou dcerku.

Nastal den D.

Celé tělo se mně klepalo, týden jsem nejedl. Žádná energie. Ale celou tu dobu jsem měl před očima je!!!

Skáčeme do autobusu, já a dalších 12 muklů, tři bachaři a jeden psovod.

Žádné poučení, nic.

Jediné, co jsem slyšel, bylo: „Hejbněte kostrou, dávají hokej!“ Dvě hodiny práce a já neustále koukal po okolí. Kudy? Jak? Kam? Každých 30 minut obcházel psovod. Bachaři se za celou dobu nepohnuli. Počkal jsem, až bude pauza.

„Teď je ta chvíle“, řekl jsem si.

Odešel zadní bránou a utíkal, utíkal asi hodinu. „Kde jsem dostal tolik síly?“ Jsem silnej kuřák, ale to mě nezastavilo. Nikdo mě nezastaví!!!

Po hodině jsem naskočil na autobus. Bylo jedno kam, hlavně co nejdál. Na to, že neznám Brno, dostal jsem se celkem rychle, kam jsem potřeboval. Jak to přesně bylo, nemůžu zatím napsat. Ale jednou to vysvětlím…

Najednou mám před očima mojí malou holčičku, byl jsem tak šťastný, že jsem jí málem umačkal. Nejšťastnější na světě! Tohle byl ten důvod, proč jsem to celé udělal!!! Tohle to mně za všechno stálo.

Do teď se mě všichni ptají: stálo ti to za to? Mít tolik problémů? Ano, stálo!

Vidět se smát a volat moje dítě „táto“, dostat pusu, obejmout přítelkyni, omluvit se! I když to byla největší blbost v mém životě. I když poslední měsíc žiju jako zvíře v kleci.

Té bolesti, co jsem zažil. Ty dva měsíce svobody. Ty dva měsíce s mojí rodinou. Ty dva nejkrásnější měsíce, co jsem zažil. Ty dva měsíce bych nikdy nevrátil. A dnes už vím, že jsem udělal dobře. A nikdy toho nebudu litovat!

Dodatek od přítelkyně:

Ano, stálo to za to. Kdyby neutekl, nevrátil se, neomluvil se, nevysvětlil mi všechno… Nepočkala bych. I když bych stála při něm, byla mu oporou, držela ho, co by s námi nebyl, až by se vrátil, už bychom to nebyli my, nebyli bychom rodina. Díky tomu, nebo právě kvůli tomu, co jsme za ty dva měsíce skrývání zažili, jsem si jistá, že všechno bude jinak, všechno bude tak, jak má být!