Scéna jako z katastrofického filmu: železniční nehoda u Stéblové je dodnes zahalena tajemstvím

Dnes je to přesně 64 let, co na východě Čech došlo k nejtragičtější nehodě na tuzemské železnici.

„Když jsem přijel sanitkou na místo, měl jsem dojem, že vidím zaranžovanou scénu pro nějaký katastrofický americký film. Ve sporé záři plamenů byla amorfní změť plechu, dřeva, skla, těl, z níž bylo slyšet příšerné výkřiky a vzdechy lidí. Jeden zničený vagón stál kolmo vzhůru, opřený o kotel lokomotivy,“ vzpomíná na tragickou událost ze 14. listopadu očitý svědek Jindřich Burda v knize Milana Jelínka Tragédie u Stéblové.

„Nejpodivnější a nejděsivější na té scéně bylo, že ta beztvará hromada trosek jako by žila, jako by se hýbala. Ostatně viděl jsem, jak z ní ve stružkách vytéká krev, která mi v záři ohně a svítilen připadala jako inkoust. A i v ní bylo cosi nesmírně živoucího, co však nezadržitelně unikalo do zvlhlé, žluté podzimní trávy, do kamení mezi pražci, za zvířecího křiku a vzdechů nešťastníků, kteří zůstávali vpleteni do temných štěrbin mezi zničeným materiálem, upalováni nebo drceni za živa, aniž jsme tomu mohli zabránit,“ popisuje hrůzné okamžiky Jindřich Burda.

„Pamatuji, jak i na druhý den byla pole kolem trati plná trosek, kousků šatů a všeho možného, a pokaždé, když tamtudy jedu vlakem, vzpomenu si právě na tohle,“ říká jedna z pamětnic události v knize Tragédie u Stéblové. 

Cenzura a snahy o utajení tragédie

„Železniční nehoda u Stéblové není jenom nejtragičtější nehodou v dějinách československé železniční dopravy. Je to také odporná ukázka toho, jak tehdejší vládnoucí garnitura nakládala s informacemi, jak manipulovala s veřejným míněním, zatajovala důležité zprávy a jak málo pro ni doopravdy znamenal lidský život,“ píše Markéta Lukášková v knize Co vás v dějáku nenaučili.

Média totiž o případu nesměla podrobněji informovat. Informace o neštěstí by totiž mohly zpochybnit schopnosti komunistického režimu nebo ovlivnit pozitivní obraz socialismu, který tehdejší média oficiální vládní propagandou šířila. O nehodě vyšla pouze krátká zmínka v Rudém právu, a to až tři dny po události.

Příliš mnoho nešťastných náhod

K nehodě došlo 14. listopadu 1960, srazily se vlak jedoucí na Hradec a vlak jedoucí na Pardubice. Zemřelo během ní 118 lidí a více než sto jich bylo převezeno do nemocnice. Jak k tragédii vůbec došlo?

Osudného dne v podvečer došlo k několika souhrám nešťastných náhod. Tou zásadní bylo, že vlak 608 jedoucí z Liberce, tažený parní lokomotivou, vyrazil ze stanice Stéblová směrem na Pardubice bez svolení výpravčího. Průvodčí vlaku dal znamení k odjezdu dříve, později uvedl, že v mlze zahlédl zelené světlo, které považoval za signál od výpravčího. Jeho tvrzení potvrdili i dva cestující. 

„Výpravčí však nic takového udělat nemohl – nebyl totiž na nástupišti. Jak se pak ukázalo, signál nedal ani nikdo z vlakového personálu a zůstává dodnes záhadou," uvádějí na svém webu České dráhy.

Série nešťastných náhod pokračovala. „Topič právě přikládal do kotle a hlásil nedostatek vody, takže si nevšiml odjezdového návěstidla v poloze „Stůj!“, přestože to bylo jeho povinností,“ popisuje průběh událostí internetová encyklopedie Wikipedia. 

Vlak „rozřízl“ výhybku, která byla nastavená pro opačný směr, a nabíral rychlost. Když vyděšený výpravčí viděl, že se vlak rozjel, snažil se soupravu zastavit. „Vyběhl z kanceláře a začal mu svítilnou i pískáním na dvě píšťalky dávat návěst „stůj, zastavte všemi prostředky“. Návěsti dávané vlaku ze stanice měl sledovat starší průvodčí, ten však místo toho kontroloval jízdenky,“ popisuje Wikipedie.

Rozjetý vlak se snažil dohnat ještě výhybkář na kole, ale neúspěšně. Posádka vlaku ho sice zaregistrovala, ale v domnění, že jde pouze o cestujícího, kterému ujel vlak, nezastavila. 

Posledním možným pokusem o zastavení vlaku byl telefonát na stanoviště, které mělo na starosti obsluhu závor na přejezdu mezi Stéblovou a Semtínem. Jenže telefon s příkazem zastavit vlak se rozezvonil v okamžiku, kdy souprava projížděla. Žádné mobily ani vysílačky tehdy nebyly, takže už nebylo jak vlak zastavit.

V opačném směru se do stanice Stéblová blížil osobní vlak jedoucí z Pardubic do Hradce tažený motorovým vozem. Vlaky se srazily v 17:42. A přestože se oba strojvedoucí snažili na poslední chvíli zastavit, bylo už pozdě.

Následovalo však další nešťastné rozhodnutí. Zatímco motorový vůz a jeho tři další vozy byly zcela rozdrceny, strojní četa parní lokomotivy vyvázla bez zranění, protože ji chránil dlouhý kotel lokomotivy. Aby nedošlo k výbuchu lokomotivy, strojová četa vysypala z kotle žhavé uhlí. Jenže to zapálilo naftu unikající z motorového vozu. Vznikl obrovský požár, při kterém plameny dosahovaly výšky až čtyř metrů.

„Je zázrak, že srážku vůbec někdo přežil. Nebyla to ale žádná výhra. Desítky lidí totiž přežily s těžkými zraněními a bylo třeba jim amputovat ruce či nohy,“ píše Lukášková. Spousta lidí na místě uhořela a některé se dodnes nepodařilo určit.

Okrádání mrtvých a zraněných

Prvními zachraňujícími byli cestující, kteří srážku přežili bez vážných zranění. Kolem 18:30 přijeli na místo příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Předně je založeno polní obvaziště a místo, kde se raněným dostává první pomoci. Jsou vyznačeny střežené prostory, kam se shromažďují jak věci postižených, tak předměty ze státního majetku,“ uvádí Milan Jelínek v knize Tragédie u Stéblové.

„Ale ani přes toto dobré opatření se mužům Veřejné bezpečnosti nedaří zabránit nechutným případům okrádání,“ píše Jelínek.

Připomínka nehody

Důstojný památník, který by železniční tragédii připomínal, vznikl ve Stéblové až v roce 2000. Do té doby tu byl pouze nenápadný oplocený kříž, a to navíc 80 metrů od místa neštěstí.

V celé Evropě došlo už jen k jedné havárii, při které zemřelo víc lidí. Bylo to v roce 1974 na nádraží v Záhřebu, kde vykolejil mezinárodní rychlík a všech jeho devět vagonů se ocitlo na peroně mezi lidmi. Celkem jich zemřelo 154.