Česko si v těchto dnech znovu prochází jedním ze svých oblíbených sportů: soubojem mezi vládou a prezidentem. Tentokrát se nehraje o pravomoci na papíře, ale o to, kdo pojede na summit NATO v Ankaře. Jde o spor, který známe i z jiných zemí. U nás se trochu mění v tradiční přetahovanou, ze které se v přímém přenosu stává veřejný kurz ústavního práva pro každého, kdo má chuť to řešit i připojení k internetu.

Od chvíle, kdy Pražský hrad zveřejnil SMS zprávy odeslané v noci z 26. na 27. ledna hradnímu poradci, se česká politika ocitla v ostrém střetu, který má konkrétní a nepřehlédnutelný důvod. Ministr zahraničí Petr Macinka nevybíravě tlačil na Hrad, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem. Je přitom zřejmé, že jde o člověka, který je na tuto roli z mnoha důvodů naprosto nepřijatelný. 

Volby skončily, vláda prohrála a opozice vyhrála. Nelze to zaobalit do složitějších formulací. Když se ale podíváme pod kapotu čísel, uvidíme zajímavý detail: vládní strany si udržely zhruba stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. Jen se trochu přeskládaly mezi sebou. Opozice, zejména ANO, naopak tentokrát spolehlivě sjednotila ty, kteří vládním stranám nefandili už mnoho let.

Ústavní soud ve středu rozhodl. Kandidátky SPD a Stačilo! zůstávají ve hře, platí pro ně pětiprocentní hranice. Obě formace jsou samozřejmě klasické, byť skryté koaliční subjekty než samostatné strany – SPD s přívěsky tří dalších partají, Stačilo! jako schránka pro komunisty, fierlingerovským duchem prodchnuté trosky SOCDEM a radikální nacionální levici. Soud raději připomněl, že soutěž politických sil v demokracii se nemá omezovat. Asi dobře. Pár dní před volbami by zákaz způsobil poprask větší než samotné Stačilo!.

Sociální demokracie se letos v říjnu zúčastní sněmovních voleb na kandidátkách formace Stačilo!. Reálně dostala pět teoreticky volitelných míst a čtyřicet jmen bude rozmístěno napříč republikou. Na oplátku SOCDEM přijímá program i podmínky této nové radikálně levicové platformy vedené KSČM.

Filip Turek oznámil, že bude na podzim kandidovat do Poslanecké sněmovny. Na první pohled nic překvapivého – preference jdou dolů, popularita bledne, je třeba přidat plyn. Tento krok působí jako jasná reakce na to, že Motoristé za poslední týdny ztratili dech.

Před necelými dvěma týdny zahájilo Rusko agresivní invazi na Ukrajinu. A v posledních dnech se jeho útoky čím dál více zaměřují na civilní cíle. Je to největší vojenský konflikt v Evropě od druhé světové války a můžeme ho sledovat prakticky online na všech sociálních sítích. O to silněji ho česká společnost vnímá, o to razantněji na něj i odpověděla.

Chtěl Jan Hamáček prodat zájmy naší země za dávky neověřené vakcíny a kousek diplomatické slávy? Tento problém už několik dní zaměstnává česká média a politiky ze všech stran. Pokud by se podezření potvrdilo, je zřejmé, že by Hamáček měl politiku rychle a nadobro opustit. Rozhodně dřív, než to za něj udělají v říjnu voliči.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Pohled na dění v české vládě rozhodně není příjemná podívaná. Kritika za většinu jejích rozhodnutí padá ze všech stran. Pouhý výčet všech průšvihů a krajně podezřelých rozhodnutí by sám zabral místo na několik článků. A s příchodem pandemie, kdy vláda začala ovlivňovat náš život doslova na každém kroku, jsme to pocítili tvrdě a bolestivě úplně všichni.