Byla by škoda, kdyby Michal Švec nevyužil své příjmení pro obor, který ho teď živí. Stal se ševcem a šije boty na míru. Než ale zjistil, co by ho v životě mohlo naplňovat, ušel kus cesty, na které se věnoval informačním technologiím. I proto, že se z oboru IT pustil do tak náročného řemesla, jsme ho zařadili mezi (ne)obyčejné.
Michal Švec se narodil ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Dokonce prý ve stejném pokoji, jako jeho bratr i otec. Rozhodování o tom, kam jít studovat po základní škole, pro něj nebylo jednoduché. Nevěděl kam jít. Nakonec zvolil pardubickou Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. „Strýc studoval elektrotechniku a byl pro mě vzor úspěchu. Řekl jsem si, že to udělám také. Poté jsem šel na vysokou školu do Brna, kde jsem studoval kybernetiku a strávil jsem tu šest let,“ vzpomíná Michal Švec.
Dalších devět let pracoval v IT oborech vzdáleně příbuzných kybernetice. Dělal datové sklady a IT analytika v bance. Pod těmito činnostmi si člověk, který k této práci nijak „nepřičichl“ náplň toho druhého moc nedokáže představit. „Sdílet ty věci s okolím o tom, co dělám v práci, byla pro většinu lidí španělská vesnice. Nemůžu říct, že by mě ta práce nebavila. Mám rád technologické věci, matematiku, ale nelíbila se mi představa toho, že bych dalších třicet let seděl jen u počítače. Právě počítač byl pracovně mým nejbližším parťákem, i když jsem měl v práci fajn kolegy. Začal jsem proto přemýšlet, co jiného bych chtěl dělat,“ říká zamyšleně.
Michal si představoval něco tvůrčího a něco co by ho bavilo. Od dětství měl velkou zálibu ve vyrábění věcí. Jednou to byly nože, pak zase dýmky nebo bubny. Vyrábět ale něco podobného a konkurovat tu tisícům kovářů či nožířů mu ve třiceti letech přišlo jako sci-fi.
Jednoho dne se mu dostal do ruky článek o ševci. „Popisoval, jak udělat botu, jaká je to piplačka, a spousta úkonů a oborů dohromady. Tak jsem si řekl, že je to něco, co zní velmi dobře. Když je to taková piplačka a práce s detailem, to mě hodně zaujalo. Člověka trkne, když se jmenuju Švec, co bych to nemohl dělat,“ vypráví s úsměvem.
Ševcovinu má Michal Švec v krvi. Jeho prarodiče šili boty ve fabrice. Do tohoto směru se zasnil a začal shánět, co a jak se dělá. Na internetu shlížel různá videa, kupoval v antikvariátech knihy, studoval staré boty a pak se odvážil vyrazit i za ševci s dotazem, jestli berou učedníky. „Všichni byli vstřícní, ale nikdo neměl kapacitu na to, aby se se mnou mohl zabývat. Předtím jsem netušil, kolik let se musí člověk učit, aby byl schopný vyprodukovat něco, co se dá prodat,“ vzpomíná.
Stala se ale jiná věc. Švec Ben Hrubeš mu nabídl víkendový kurz šití bot, ze kterého byly najednou víkendy tři. Pro Michala to byl první reálný kontakt s tím, co tento obor obnáší. „Tam jsem si ušil první boty, které jsem ještě mnoho dní dodělával doma a chodím v nich dodnes. Už jsem měl několikrát chuť je dát do důchodu, ale pokaždé jsem je opravil a stále je nosím. Počítám s tím, že už na jaře přijde jejich čas a dostanou čestné místo na poličce,“ říká s přesvědčením.
Nějakou dobu po kurzu se rozhodl dělat a studovat ševcovinu na plný úvazek. A měl štěstí i na lidi, které potkal. „Například s Bárou Veselou, skvělou tvůrčí footwear designérkou, jsme měli několik let společnou dílnu. Později si nás našel Martin Lawart, známý pražský švec, ke kterému jsem docházel do dílny pro rady a podporu. Je radost potkat inspirativní lidi,“ dokresluje začátky.
Tvořit boty pro sebe je něco jiného, než je dělat pro svého prvního zákazníka. „Když jsem zpracovával svoje první boty na zakázku, byly to nervy a panovala tu trochu nejistota. Když se to člověk učí, má nějaké představy řešení, ale realita je jiná. Těmi chybami se člověk učí. Boty ušité na míru jsou takové, aby to bylo ze všech stran super. To nejde, aby zákazník odcházel a kulhal,“ směje se.
FOTO: Lenka BukačováKaždá noha je jiná a Michal si zakládá na tom, aby v botě pěkně seděla. K tomu je potřeba nejprve zjistit, pro jaké účely bude používána. Následně jsou vzaty i míry kolem prstních kloubků, kotníků a nártů, otisk chodidla, a pořeší se i tvar špice a vzhled obuvi. „Na základě toho připravím kopyta, na kterých ušiju zkušební boty. Ty pak nosí dotyčný přibližně dva až tři týdny a následně zjišťuji, jak se v nich cítí. Zkušební bota má za cíl odladit nepříjemné pocity při nošení. Například kde jsou otlaky, kde je to volnější. Kopyto pak upravím tak, aby byly tyto mouchy odstraněny. Pokud se jedná ale o velké změny, zkušební botu udělám znovu, případně ji upravím,“ vysvětluje.
Zkušební boty si zákazník může nechat. Většinou tomu ale tak nebývá, protože je Michal rozřeže, aby se do nich podíval. Sleduje, jak je bota nošená a jak v ní sedí noha. Teprve pak se může pustit do finální boty, ručně šité do rámu. Práce na jedné zakázce trvá dva až tři týdny při standardní pracovní době, přičemž pořadník mívá na čtyři až osm měsíců.
Na obuv používá kvalitní kůži, kterou si i sám barví. „Mám kůži, která není barvená. Vím, jak ji použít, jak s ní zacházet a na co je vhodná. Je to mnohem jistější než kupovat barevné kůže z různých zdrojů. Kůže je neuvěřitelný materiál a dá se s ní dělat spousta výjimečných věcí,“ doplňuje.
Zároveň vysvětluje, v čem je kožená bota specifická, oproti opaskům a oděvům. Nic totiž není tak namáhané jako bota. Každým krokem se ohýbá a neustále musí pracovat. „Jsou na ní části, které se nemohou ohýbat a části, které jsou dělány tak, aby se daly ohýbat donekonečna. Člověk nachodí denně i deset tisíc kroků. Pokud mají boty vydržet léta, jsou to miliony ohybů a ten materiál se nedá regenerovat jako živá kůže. Když je ten materiál udělán a použit dobře, tak to zvládá. Musíme mu dát ale i nějakou péči, jako voskování, krémování, boty nechat vysušit, odpočinout na dřevěných napínácích, aby to zvládly“ poučuje.
Šití obuvi má Michal Švec jako srdcovou záležitost, která ho podle jeho slov naplňuje. „Když se koníček stane prací, je to paráda. Uvědomil jsem si, že bych moc přál dětem, aby se s nimi někdo zabýval tím, co je baví už odmalička. S čím si přirozeně hrály, když byly malé, protože tam je cítit ta přirozená tendence, duše, která má touhu se projevit do toho, co by mohly dělat v budoucnu. Je dobré se toho chopit a jít si za tím,“ říká.
Ještě dříve, než se stal z Michala švec, začal se zajímat o tradiční jógu, která ho ovlivňuje nejvíc. Jako lektor působí už šestnáctým rokem. Částečně i díky józe byl schopný udělat právě ony kroky ke své velké životní změně (odchodu z oboru IT), ve kterou věřil a měl na ni energii. Jóga ho zavedla také do Thajska, Indie, a dokonce až na Jamajku, kde byl lektorem a strávil tu krásné tři měsíce. Rád ale cestuje i tak. „Hodně rád chodím na víc dní do přírody a rád ji objevuji. Cestoval jsem kvůli tomu hodně na východ, i do Asie Vždy jsem inklinoval k tomu dobrodružnějšímu stylu cestování,“ zakončuje.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
