Historička popsala osudy československých žen v pomocných armádních sborech

Velmi podnětný byl pro Stegurovou koncept pamětí Slovenky Edity Zochovické, který získala od bratrance této československé důstojnice. Zochovická se nejdříve kvalifikovala jako řidička, po absolvování důstojnického kurzu často velela konvojům. Po návratu do Československa pracovala na ministerstvu zahraničí. V roce 1950 však byla kvůli službě pro britskou armádu i svému židovskému původu propuštěna a živila se manuálními profesemi. V roce 1968 se synem emigrovala do Švýcarska, kde roku 2007 v 93 letech zemřela.

Dalším z popsaných osudů je třeba příběh Heleny Polívkové. Ta se za války dostala do Jeruzaléma a ve sboru pracovala jako řidička. Jednou z mála žen přidělených k československé 311. bombardovací peruti pak byla Hana Vogelová. Pracovala v ženských pomocných leteckých sborech jako úřednice, technická překladatelka a tlumočnice. Stála také za vznikem zvláštní připomínky československých letců. „Mnozí z nich po leteckých operacích zavítali do Haniny kanceláře na kávu, během které probírali různé situace a válečné události. Nejspíše i proto Hanu Voglovou později napadlo sešít dohromady několik kusů leteckého plátna a sbírat na něj podpisy jednotlivých letců. Za tři roky nasbírala přes 400 podpisů, řada z nich zůstala jedinou vzpomínkou na ty, kteří se již ze svých operačních letů nikdy nevrátili," popsala Karolína Stegurová.

Historička řekla, že výzkum navazoval na některé dřívější práce. Dokumentů v archivech i memoárové literatury však podle ní bylo velmi málo. „Neexistuje ucelený fond československé ženy v britských sborech. Občas to bylo jako hledat jehlu v kupce sena," vzpomínala historička. Stegurová také sdělila, že v Británii jsou určitě další dokumenty k tématu - například osobní přihlášky žen. Jejich výzkum však znemožnila stoletá lhůta ochrany osobních údajů. V britských archivech ale historička získala alespoň informace o organizaci pomocných sborů. Podotkla, že se při výzkumu zaměřila na to, jak se ženy do sborů dostávaly, kde sloužily, ale i jak vše prožívaly a jak se vůči nim chovaly československé exilové instituce.

Jednou z otázek pro Stegurovou také bylo, proč mohly československé ženy sloužit jen v pomocných sborech britské armády a neexistovaly podobné sbory žen, které ve spolupráci s Brity utvořila třeba polská, francouzská či norská exilová armáda. „Jako důvody pro nevytvoření podobného sboru žen přímo u československé armády byly v roce 1941 uváděny právní důvody, například nutná změna branného zákona či skutečnost, že pro ženy není u jednotek využití," vysvětlila Stegurová. „Archivní dokumenty však jasně sdělují, že vedle nežádoucího navýšení finančních prostředků Ministerstva národní obrany byla zásadním faktorem snaha ministerstva obsadit uvolněná místa v pomocných službách u československých jednotek již odvedenými vojáky-muži, kteří měli nižší zdravotní klasifikaci," doplnila historička.

V bádání o působení žen za druhé světové války chce Stegurová pokračovat. „Ráda bych se ještě zkusila věnovat československým ženám v jednotkách Národně osvobozenecké armády v Jugoslávii. Jsou asi poslední z žen v uniformě, které nejsou příliš zpracované, ale znovu myslím, že archivních dokumentů bude pomálu," sdělila.

„Pak mám dluh vůči jedné Čechoslovačce, kterou jsem našla při studiu v archivu londýnského Imperial War museum. Je tam uložen památník Mariany Deri, rozené Schongut - ona sama na první stranu napsala adresu Moravská Ostrava, Tyršova ulice, ČSR - byla přidělena na službu ke kanadským perutím, a ten památník je opravdu moc zajímavý pramen. Tahle žena v žádných seznamech v tuzemských archivech není," uzavřela historička.