Jana Flechtnerová je rodačkou z Opočna, kde bydlela do svých pětadvaceti let. Poté se přestěhovala do Kutné Hory. Za prací jezdí do Hradce Králové a všude kam vyrazí, je jí plno. Její handicap jí nebrání v tom, aby brala život s humorem nebo v tom, aby skákala tandem z letadla. Vyzařuje z ní energie, dobrá nálada a pohoda. Nejen tím, čím vším si prošla, je (ne)obyčejná.
V mládí se chtěla stát Jana Flechtnerová policistkou, jenže na policejní akademii byly potřeba fyzické testy. To by s jejím onemocněním nešlo. Tehdy proto podala přihlášku na Univerzitu Hradec Králové a začala studovat tam. Vystudovala bakalářský obor Sociální patologie a prevence. Následně i magisterský obor Sociální pedagogiku. Aby toho nebylo málo, ve studiu pokračovala a vysokoškolské vzdělání si rozšířila o speciální pedagogiku a o pedagogické minimum.
Se svým handicapem se Jana už narodila. Onemocnění, které postihuje motorické a senzorické periferní nervy a oslabuje svalstvo, zdědila po mamince. „Do svých patnácti let jsem chodila bez holí. Neměla jsem stabilitu, kymácela se. Pak už jsem ale hole mít musela. Později jsem podstoupila operaci deformovaných kotníku a pan doktor trošku podcenil rehabilitaci. Dával mi špatné prášky na bolest, které mi uvolňovaly svaly. A to byl průšvih,“ vzpomíná Jana.
Po operaci upadla a ošklivě si zlomila pravou nohu, kterou museli doktoři sešroubovat. „Bála jsem se toho, že když znovu upadnu, budu úplně v háji. Sedla jsem si tehdy na vozík a už jsem na něm zůstala,“ říká Jana. Po operacích ale byla odhodlaná, že se vrátí k holím. Na vozíku je už dlouhých deset let.
Mezi operacemi si užívala slávy modelky. Začínala jako velká rebelka ve svých pětadvaceti letech, kdy už většina modelek končí. „Udělala jsem státnice a se spolužáky jsme šli do restaurace. Přišla řeč na to, jak se berou lidi s handicapem a bez něj a proč se svojí vizáží nezkusím jít dělat modelku. Říkala jsem, že by mě to nebavilo. Nebyl to můj sen. Nakonec jsem z hecu oslovila pár agentur a jedna se ozvala,“ říká s úsměvem.
Nafotila řadu profi fotografií a splnila si i to, co je snem spousty holek, které se chtějí dostat na titulní stránku. „I já jsem měla nějaké titulky. Bylo to zajímavé, obohacující období, které mě ale zároveň i strašně štvalo. Ztratila jsem soukromí, dostala jsem se do hledáčku novinářů.“
Za úspěch považuje i to, že se jí povedlo dostat do Playboye téma o sexualitě handicapovaných. Modelingová kariéra ale po pár letech pominula. „Vydržela jsem aktivně u modelingu dva roky a užívala si toho světa (smích). Pak přišly operace a naskočila i nějaká ta kila navíc,“ přiblížila realitu.
Jana tvrdí, že co jí nebylo dáno do chůze, bylo jí dáno do životního přístupu. „Vždycky jsem si našla nějakou ptákovinu sama na sobě, než abych řešila to, že jsem na vozíku. Naopak, já jsem si vždycky dělala srandu, že vozík má jednu velkou výhodu. Maskuje velký zadek,“ dodává se smíchem.
Kromě toho, že je Jana neskutečně energická, veselá a miluje humor, má ráda také adrenalin. Dokonce vyzkoušela i tandemový seskok padákem. A ne jednou. „Když jsem skákala poprvé, tak jsem se bála. Šla jsem do něčeho neznámého. Ten první skok je adrenalin. Vždycky jsem si skočila, když jsem měla nějaký životní průser nebo si potřebovala pořádně vyčistit hlavu před nějakou změnou. Pokaždé jsem měla pocit, že skáču do nového období. Byl to pro mě restart a skoky miluju,“ říká s vášní Jana. Dříve se dokonce věnovala i paraboxu. Tedy boxu lidí na vozíku.
Po studiích pomáhala drogově závislým. Pracovala na Úřadu práce s dlouhodobě nezaměstnanými a lidmi po výkonu trestu. Pracovala také na Oblastním inspektorátu práce, kde se soustředila na nelegální zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Po operacích si otevřela vlastní studio, kde prodávala módní doplňky a radila ženám, jak být krásné. Stále to ale nebylo ono, chtěla se více věnovat psychologii, vrátit se k vystudovanému oboru, a tak vyžila získaných poznatků z praxe, absolvovala výcvik koučování a rozšířila si profesní kvalifikaci o lektorování a kariérové poradenství, a to ji živí nyní. „Spolupracuji na různých projektech nejčastěji s Centrem andragogiky v Hradci Králové. Věnuji se problematice zaměstnávání lidí s handicapem, ať sociálním nebo zdravotním,“ doplňuje.
V koronavirové době si našla čas i na své koníčky. Zcela ji pohltilo šití medvídků a sní o tom, že bude mít jednou i svoji značku. Žádný medvídek není stejný.
Janě na svém handicapu vadí nejvíc to, že už poslední dobou není tak soběstačná. „Potřebuji někoho, kdo mi naloží a vyloží vozík do auta. V rukou už nemám tolik síly. Na druhou stranu mi asistentka řekla, že je to dobře. Jinak bych byla v tom životě tak samostatná, že bych nepotřebovala nikoho. Tobě nejede auto a Ty si zařídíš odtah během 5 minut. Jiný by se hroutil,“ vypráví se širokým úsměvem.
Auto ji vypovědělo službu mnohokrát. „Mně se už několikrát stalo, že jsem v Hradci Králové zablokovala dopravu, protože mi přestalo jet auto. Tak jsem volala na policii, aby přijeli řídit dopravu, než mi bude odtaženo auto. Vždycky byli ochotní a skvělí a ani se na mě nezlobili,“ chválí hradeckou policii i městské strážníky.
Zdravotní stav se Janě, kvůli jejímu onemocnění, zhoršuje i na rukou. „Ztrácím jemnou motoriku a prognóza moc příznivá není. Je ale potřeba si to nastavit v hlavě. Doufám, že to zůstane tak, jaké je to teď. Poslouchám víc své tělo, více odpočívám a pracuji s mírou,“ dodává.
Spousta zdravých lidí má podle Jany jeden problém. Mnohdy nevědí, jak mají navázat prvotní kontakt, jak mají komunikovat a mají pocit, že lidé na vozíku jsou úplně jiní. „Přitom je to úplně stejné, jako když spolu komunikují zdraví. Navážeš oční kontakt, usměješ se, pozdravíš, zeptáš se, kam jedeš? Prostě podle situace. Mají v sobě nějaký ostych a nevědí, jak se mají chovat, ach jo.“ říká zamyšleně.
Velkým snem Jany je cestování. „Nikdy jsem moc necestovala do zahraničí. Jednak neumím moc dobře jazyky a když sháním bezbariérové ubytování, někdy je problém se domluvit i v Čechách, kde mluvíš rodným jazykem,“ doplňuje.
Českou republiku procestovala ale téměř celou. „Paradoxně na vozíku zbožňuji Beskydy a Šumavu. To jsou místa, kam se strašně ráda vracím. Je tam krásná příroda, krásné kopce. Mám ráda i Orlické hory, Neratov. Místa, která mají své kouzlo a historii,“ říká a zároveň dodává, že by se jí na takové cestování hodil i spolehlivý parťák.
Jedním z velkých snů zůstává Paříž. Už třikrát měla možnost sem vyrazit, ale ani jednou to nevyšlo. „Vždy mi propadla letenka. Buď byla sněhová kalamita nebo nepokoje. Tak si říkám, že mi třeba ta Paříž není souzená. Po čem ale toužím? Strašně bych chtěla do Afriky na Keňu. Na divokou přírodu. To je můj životní velký sen.“
Kromě toho by si také Jana chtěla najít čas na to, aby mohla dělat webové stránky nebo blog, ve kterém by mohla psát o výletování handicapovaných. „Chtěla bych psát o výletech, kam se člověk na vozíku skutečně dostane. Už několikrát se mi stalo, že místo bylo popisováno jako bezbariérové, ale nebylo tomu tak. Vadily tu například úzké dveře, jeden schůdek před vstupem, vysoké prahy, prostorná toaleta bez pomocných madel a podobně. Zdravý člověk tyto věci nevnímá jako překážky, pro vozíčkáře už je to problém,“ dodává závěrem Jana.
Zdroj Foto: Archiv Jany Flechtnerové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
