Revoluci v kuchyních způsobil Zdeněk Pohlreich, říká vítězka soutěže MasterChef

Je to měsíc, co jste vydala knihu Vaříme nebesky. Co v ní najdeme?
Celá kniha vznikala tak, že jsme reflektovali to, co lidi unavuje. Nikoho moc nebaví vařit z ingrediencí, kdy jednu musíte koupit na e-shopu, druhou v jednom obchodě a pro další jedete přes celé město do jiného obchodu. V ten moment máte už dopředu nechuť podle toho receptu vařit. Takovým mým heslem je, že chceme vařit nebesky a při tom se nebesky cítit. Podle mých receptů v knize jde uvařit z běžných surovin ze supermarketu. Vše jsou ingredience, které nakoupíte během jednoho nákupu. Můžou to být jídla, která známe, ale trochu je posuneme dál. Celá kuchařka je rozdělena do čtyř kapitol. Zem – tam najdete vše, co roste v zemi nebo běhá po zemi. Další kapitola je kontrast k té první – je to nebe. Jsou to dezerty a vše sladké, co vás napadne. Když si totiž dám sladké, jsem hned v oblacích. Další dvě kapitoly jsou oheň a voda. V kapitole oheň najdete vše od indické kuchyně až po mexickou. Tedy jídla, která ve vás rozproudí oheň. A voda? Tam je samozřejmě to, co plave a koupíte to v řadě běžných obchodů.

Všechny recepty, kterou jsou v knize, velmi dobře znám nejen z cest, ale také z mé domácí kuchyně. Jsou to víceméně naše rodinné recepty, které jsou trochu přetvořené a upravené.

Jak teď vypadá váš běžný den?
Za poslední rok se toho dost změnilo. Dříve jsem byla velký spáč a teď si to moc nemůžu dovolit. Snažím se brzy vstávat a naplánovat si celý den. Ráno tedy kafíčko, dobrá snídaně a potom začíná vyřizování e-mailů, příprava na kurzy nebo setkávání se. Také jsem hodně času strávila přípravou kuchařky a různých eventů. Je toho hodně… Za to vše jsem ale vděčná.

Máte vůbec čas na odpočinek?
Na odpočinek teď není čas. Odpočívat budu, až budu stará.

Nebojíte se, že v podobném tempu nejde dlouhodobě fungovat?
Taky jsem se nad tím zamýšlela, protože za poslední rok a půl jsem měla pouze třídenní dovolenou v Barceloně, kterou jsem si sice užila naplno, ale je to málo. Psychicky mě hodně nakopává to, co dělám. Fyzicky ale únavu někdy cítím.

Po MasterChefovi jste říkala, že vaším mozkem je maminka a vy jste spíš „ruce“. Zůstává to tak?
Je to tak i teď. Já jsem velmi kreativní typ člověka. Právě kvůli tomu jsem vždy plně soustředěna na tu kreativu a maminka hlídá zbytek. Zaznamenává mi to a pak mi vše shrne.

O vás se ví, že jste se krom vaření věnovala také marketingu. Už méně známé je, že jste provozovala čerpací stanici. To mi vysvětlete, jak se člověk dostane k podobnému byznysu?
Je to pravda a přijde mi až neuvěřitelné, že se taková informace někde objeví. Vlastně čerpací stanice je možná až honosný název. Byl to jeden čerpací stojan. Brala jsem to jako začátek mého podnikání a seznámení se s tím, co to obnáší. Faktury a podobně. Naučila jsem se tím hodně, měla jsem dokonce jednoho zaměstnance. Potom přišel covid a i přesto, že čerpací stanice mohly mít otevřeno, tak já zavřela. Neměla jsem žádný doplňkový prodej a lidé tam nechodili. Už v minulosti provozovali čerpací stanici moje rodiče. Tak jsem asi šla v jejich stopách, jelikož jsem na čerpací stanici vyrůstala.

Jak se zrodila vůbec myšlenka přihlášení se do MasterChefa?
Nikdy jsem nějak nebyla motivovaná se přihlásit. Odjakživa jsem ráda vařila a pomáhala v kuchyni. Ještě radši jsem ale měla pečení. Vždycky jsem si přišla jako amatérská cukrářka a latentní kuchařka. Potom přišel covid a nikdo jsme nevěděli, co bude. Začali jsme více vařit doma, navíc můj byznys s čerpačkou začal pokulhávat. V ten moment jsem se dozvěděla o castingu v televizi, a tak jsem si řekla, že za to nic nedám a maximálně si udělám ostudu.

V té době to byla vaše první zkušenost s kamerami. Jak jste bojovala s nervozitou?
Teď už beru kamery jako přirozenou věc, ale když se podívám zpět, tak to byla extrémní facka. Člověk má tendenci se složit. Můžete cokoliv umět špičkově, ale když se rozsvítí světýlko na kameře, tak to neumíte. Na prvním castingu jsem vařila thajské curry, které umím uvařit i poslepu. Jak se zapnula kamera, začala jsme se potit a ze stresu smát. Nevěděla jsem, co dělá pravá a co levá ruka. Byl to křest ohněm. Pak se mi ještě zasekl mixér při tvorbě curry pasty. Myslela jsem si, že tím končím.

Litovala jste někdy při té dlouhé cestě soutěží toho, že jste se přihlásila?
Právě, že ne. Já si žila ve svém pozitivním světě a každá věc, i ta těžká, mi dělala radost. Sice chvílemi to byla ponorka a bylo to někdy vážně těžké, jak jsme spolu byli nonstop, ale užívala jsem si to. Jen si představte, být s někým na place patnáct hodin denně. Ve výsledku jsem ale všechny špatné myšlenky odsunula a snažila jsem se užívat si každý moment. Říkala jsem si, že se podobné věci dějí jen jednou za život. Když jsem se dostala do sedmičky nejlepších, říkala jsem si, že naopak musím zapnout ještě víc. Čím víc se blížil konec, tím víc jsem si to užívala. Šla bych do toho jednoduše znova.

Nakolik je tahle soutěž o kuchařském umu a nakolik o nějakém exhibicionismu a zároveň tom, jak moc se soutěžící „líbí kameře“?
To je spíš otázka na štáb. Já si od začátku říkala, že nemůžu vyhrát kvůli tomu, že jsem Slovenka. Taky jsem si říkala, že ostatní ženy v soutěži to dají lépe než já. To byl ale můj pohled. Myslím si, že režie má vytipovaný nějaký vítězný profil, ale ve výsledku jsem si nikdy neříkala, že bych to mohla být já. Jediné, co vím, je, že finálové meníčko jsem dala na 130 procent. Naopak mé soupeřky měly komplikace.

Na druhu stranu, soutěž skončila a já si jdu vlastní cestou. Samozřejmě to logo má punc, jsem MasterChef, ale nefiguruje to nějak v celé mé kariéře. Je to skvělý odrazový můstek.

Po soutěži jste začala vést kurzy v akademii například po boku Zdeňka Pohlreicha. Je to pro vás splněný sen? Co vím, tak jste byla vždy jeho věrnou divačkou.
Ano, miluji jeho druh humoru a ten vibe, který má, mi je nesmírně blízký. Je vtipný, rozvážný a velmi inteligentní člověk. Tím, jak jednou větou dokázal rozklíčovat podnikatelský osud řady účastníků Ano, šéfe! se stal jednoznačně mou ikonou. Na Slovensku je mimochodem stejně oblíbený jako v Česku. Takže když přišla nabídka na spolupráci, neváhala jsem. Začalo to telefonátem, když mi sám pan Pohlreich zavolal.

A co vám říkal?
Pamatuji si, že jsem stála v kuchyni a on mi říkal: „Tak co s tím uděláme?“ Musela jsem to hodně prodýchávat, ale jak říkám, podobná nabídka je splněný sen a neodmítá se.

Vždycky jsem toužila vést kurzy, ale člověk neví, jak to funguje a koho má oslovit. Pan Pohlreich mi dal doporučení a to neskutečně fungovalo. Navíc když sama nevím, jak se k něčemu postavit, vždy mi velmi dobře poradí.

Schytala jste od něj někdy už nějakou výraznější kritiku?
To, co vám povím, je fakt hrozně vtipné a interní. Stalo se to v období, kdy jsme fotili novou kuchařku. Posílali jsme si hromadu informačních e-mailů a nějakým nedopatřením mi přišel e-mail, který mi nebyl adresován. Pan Pohlreich tam psal, že jsou fotky super, ale že mám hroznou pleť. Přitom pleť mám dobrou! (smích)

Jak jste na to reagovala?
Do dneška se tomu směju. Vůbec mě to netrápí, spíš mě to pobavilo.

Kde stále berete inspiraci?
Stále mi je docela dobrou inspirací Instagram a TikTok. Tam vidím, co lidi baví. A jídlo musí lidi bavit. Ono je vaření a pečení jako malba. Vizuální input je velmi důležitý.

Ovlivňují tedy dnešní kuchaře sociální sítě?
V mém případě to tak jednoznačně bylo. Už na začátku MasterChefa nám říkali, ať studujeme Instagram, vnímáme barvy, navnímáme samotný servis. Dobrým zdrojem inspirace je také Pinterest. Tím nechci říkat, že by to nebylo o ochutnávání a tvrdé práci. To samozřejmě je. Ale sociální sítě jsou skvělou inspirací.

Jsou Češi a Slováci v kuchyni konzervativní? Jednou jste mluvila o svatebních dortech, které si u vás lidé objednávají. Tenkrát vás trochu trápilo to, že stále poptávají dorty, které se dělali na přelomu milénia a možná ještě dříve. Láme se to a začínáme trochu v kuchyni experimentovat?
Možná se mnou nebude někdo souhlasit, ale za sebe říkám, že neskutečnou revoluci v kuchyních i přemýšlení návštěvníků restaurací způsobil Zdeněk Pohlreich. Když se podíváte na ty první díly, kde byly samé podtácky, reklamy, plátky s broskví a k tomu veliká obloha, to je dnes skoro minulostí. On vážně svým přístupem změnil gastroscénu v přímém přenosu.

Jistá konzervativita je stále citelná, ale je tu naopak řada míst, kde je to úplně opačné. Třeba teď sedíme spolu ve vaší kanceláři v Karlíně a okolí vaší redakce je důkazem, že lidé nemají chuť na takové to „dám si meníčko za stovku a jsem spokojen, že jsem ušetřil.“ Lidé se dnes chtějí dobře najíst, ale chtějí i něco, co vypadá hezky na talíři.

Jde dnes vůbec uvařit kvalitní polední menu za 130 korun, tak jak vidíme v některých restauracích?
Myslím si, že na takovém meníčku zákazníka nejvíce potěší hlavně ta cena. Já sama jsem se nikdy úplně nevěnovala cenotvorbě v profesionálním gastroprovoze, ale tuším, co to obnáší. Žijeme v době, kdy se plyn s nadsázkou rovná ceně diamantu. To se někde musí odrazit. Když jdu na nákup, velmi dobře cítím ty zvyšující se ceny. Inflace, energie, suroviny, náklady na zaměstnance. Všechno je dražší než dříve. Kvalitní a poctivé jídlo prostě nemůže vyjít na pár korun. Tak to je.

Představte si modelovou situaci, že jedete celý den v autě a když dostanete hlad, je v okolí jen klasická česká „čtyřka“, kde si dáte kuřecí plátek s hranolkami nebo smažák. Dáte si i podobnou českou klasiku?
No jasně. Hranolky jsou život a já miluji i taková jídla. Člověk samozřejmě musí rozlišit jedení kvůli hladu a jedení jen tak z plezíru, kdy chce poznávat chutě. Samozřejmě dbám na kvalitu, ale když je hlad, nepohrdnu fastfoodem, který mám ráda.

Když mluvíte o fastfoodech. Jak nahlížíte na spojení McDonald‘s se jménem Přemka Forejta?
Co na to povím? Je to fresh!

Ne, teď vážně, jsem malý člověk na to, abych hodnotila někoho, jako je on. Na to, jak je mladý, dosáhl neskutečných věcí. Je to samozřejmě kontroverzní, ale o tom je marketing. Když vidím ty dosahy kampaně na sociálních sítích, musím říct, že to McDonald‘s neskutečně přineslo. Myslím si, že kdyby dostala stejnou nabídku řada jeho kritiků, okamžitě by kývli.

Když vidíte dnešní situaci, měla byste odvahu na to otevřít si svou restauraci?
Ne, určitě ne. Těším se, až se zase všechno stabilizuje a doufejme, že se vrátí do normálu. Navíc miluji práci, kterou teď dělám a úplně se nechci zavírat do kuchyně v restauraci. Když už, tak třeba někdy bistro nebo cukrárnu. Když se řekne restaurace, představím si neskutečně těžkou dřinu. Nemám na to zkušenosti ani věk.