Před 50 lety vpadla vojska Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Na osudné dny nezapomene ani paní Věra Sehnoutková, která se v tu dobu dívala na svět očima mladé dívky a slovo okupace znala jen ze základní školy.
Paní Věra vyrůstala s rodiči a staršími sourozenci v Nedělištích kousek za Hradcem, 21. srpna 1968 ji bylo 18 let a jako čerstvě dospělá zažila okupaci. První informaci o vpádu zaslechla ráno v rádiu, když jela do práce. Měl to být den jako každý jiný. Jenže nebyl. „Pro nás jako pro děti, které nezažily válku, to samozřejmě nebylo příjemné slyšet, že přes hranice jdou vojáci, ale ve výsledku jsme z toho neměly rozum. Za to pro moji maminku s tatínkem to bylo hrozné, oni válku zažili,“ vypráví paní Věra.
Při otázce, co si vybaví jako první z toho dne, se jí zaleskne v očích. „Pamatuji si, jak jsme jeli s dědou na motorce, to jsme spolu tenkrát začínali chodit a on mě vozil z práce domů. Jeli jsme zadem okolo letiště, kde ti Rusáci byli v obou směrech, že v některých místech nebylo možné projet. Při pohledu na živou barikádu jsem poprvé zažila opravdický strach. Byla jsem schopná vnímat jen ty jejich samopaly a zlá zelená auta. Ti kluci byli vyděšení taky, někteří z nich vypadali, že zrovna opustili základku, prostě patnáctiletý kluci. Oni z toho asi taky neměli dobrý pocit, zkrátka je sem nahnali a tak museli jako vojáci jít. Ale ne všichni, samozřejmě. Byly mezi nimi i nebezpečné a agresivní pohledy. My jsme chtěli s dědou projet, ale neměli jsme kudy, tak tam, kde byla ulička, jsme jeli krokem a modlili se, ať nás někde nezastřelí. Ono se to může zdát teď jako přehnaná reakce, ale v tu chvíli vás napadají nejhorší scénáře toho, co se může stát. A právě ti vojáci, ze kterých koukala čistá zloba, nám začali otevírat dveře od aut, abychom nemohli projet. A nám nezbylo nic jiného než stát a čekat, co bude dál, kdy nás pustí.“
Po tomto zážitku přestala paní Věra chodit nějakou dobu do práce, měla strach. A ne jen ona. V novinách vycházely články o narušitelích, nikdo nevěděl, jaká bude budoucnost. „Kolem se šířila nejistota, která následně přešla v totalitu,“ dodává. Tato prvotní panika trvala přibližně týden, poté se situace začala pomalu uklidňovat. „Město bylo plné vojáků, chodili po ulicích, ale nikoho si nevšímali. A my se naučili nevšímat si zase jich,“ vzpomíná paní Věra.
A jak 21. srpen 1968 změnil život osmnáctileté holce a její rodině? „Zvykli jsme si, všechno se to dostalo do normálních kolejí. Šli jsme dál. Nechali jsme tomu volný průběh. Pro nás bylo nejhlavnější, aby byla práce a klid. Někdo může říct, že ne, někdo souhlasit, ale já svoje pocity popisuji ze své paměti, a i přesto, že se nejedná o nejhezčí vzpomínky, jsem ráda, že je mám,“ uzavírá.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
