Být hercem znamená umět lidi přimět prožívat emoce – pozitivní i negativní. Být Zdravotním klaunem je vlastně totéž, ovšem s tím rozdílem, že ony emoce mají být výhradně kladné. I proto je mezi Zdravotními klauni mnoho herců. Když totiž nějaké dítě leží v nemocnici, potřebuje mít pozitivních vjemů kolem sebe spoustu. Ideální je, pokud se můžou vydatně zasmát. Petr Vrběcký, alias Drr. Arnošt Houska, je doslova smíchový profesionál. Je to herec, Zdravotní klaun, a navíc první učitel jógy smíchu.
Chcete Zdravotní klauny podpořit? Podívejte se na
webové stránky projektu.
K divadlu Vás to táhlo od raného mládí, hned po gymnáziu jste byl členem divadelního souboru v Klicperově divadle v Hradci, pak jste vystudoval JAMU. Myslíte si, že Vás to předurčilo i ke kariéře Zdravotního klauna?
To nevím, naše cesty jsou nevyzpytatelné. Fakt je ten, že nevystudovat JAMU, asi bych nebyl v Klicperově divadle, a nebýt v Klicperově divadle, nevšiml bych si na vrátnici výzvy na casting na Zdravotního klauna... Ale někdy stačí být ve správnou chvíli na správné vrátnici...
V Klicperově divadle jste pořád, byť ne ve stálém angažmá, ale jako host. I když jste hrál i v jiných divadlech, dalo by se říct, že je to Vaše domovská scéna, na niž se rád vracíte?
Určitě je to domovská scéna, šel jsem do Klicperáku hned po střední škole jako elév na zkušenou a první 2 sezony byly neopakovatelné. Pak JAMU a pak hostování v Divadle Kolowrat a v divadle Lampion Kladno, ale zpět do Klicperáku a postavit dům, zplodit děti a už se nehnout pryč. I když pracovním nabídkám z jiných končin se nebráním, v Hradci je doma a doma je v Hradci.
Ve své vizitce na stránkách ZK píšete: „Byla to náhoda, osud, láska na první pohled, která dala vzniknout drr. Arnoštovi.“ Prozradíte víc o tom, jak to všechno s klaunem začalo?
Klaun Arnošt Houska vznikl jako pocta mému učitelovi Arnoštu Goldflamovi. Houska je nejobvyklejší snídaně v nemocnicích a dohromady je to můj klaun. Je to velký popleta, kolikrát se na něj i zlobím, ale mám ho rád a někdy jsem na něj i pyšnej, když rozesměje děti. Ale samozřejmě k tomu potřebuje kolegu nebo kolegyni, klauni jsou vždy ve dvojici. Cesta Arnošta Housky nikdy neskončí, protože je nedokonalý a stále se chce vylepšovat a se svým ideálem se potká někde v dáli v nekonečnu anebo na pár chvil při nejlepších klauniádách s kolegyní Lucií Bulisovou Dlabolovou alias Blážou Kotrlou.
Právě před 20 lety vznikla organizace, která umí prosvětlit náročnou atmosféru tuzemských nemocnic. Její Zdravotní klauni, kterých je nyní už 86, za 20 let uskutečnili 45 832 klaunských návštěv, bavili pacienty a také zdravotnický personál...
V postavě Drr. Arnošta Housky jste se zabydlel pevně, Zdravotním klaunem jste už od roku 2009. Často to musí být velmi náročné. Kde berete sílu tak dlouho rozdávat smích?
Tak tou otázkou jste nechtěně připomněla, že už patřím k pracovně starším klaunům. Je to rok od roku trochu těžší, je za tím víc fyzické a psychické přípravy, minulý covidový rok nám vzal workshopy, které jsou studnicí proti vyhoření, ale vše se v dobré obrátí. Sílu mi dávají kolegové a víra, že to, co dělám, má smysl a obrovský přesah.
Máte nějaký zaručený recept, když vejdete do nemocničního pokoje plného strachu, napětí, možná i úzkosti, abyste tu atmosféru změnil? Něco, co vždycky zabere.
Nemám, takový recept neexistuje, je jenom odvaha, víra, že to zvládneme a jakási zarputilost vyhnat ten pláč z pokoje a místo něj tam nechat smích.
Stalo se Vám, že jste někdy narazil u rodičů na tak silný odpor, že jste se ani k dítěti nedostal, abyste se pokusil ho trochu rozveselit? A naopak, jsou rodiče, kteří si o Vaši službu v nemocnici přímo řeknou?
Zažil jsem obojí, toho druhého nesporně víc. Mám situace, kdy plačící maminka za námi vybíhá na chodbu, děkuje, šeptá, že takhle se malý nesmál už týden, nutí nám tatranku nebo peníze (což nemůžeme přijmout), jindy hrdý taťka zamáčkne slzu a dělá, že mu něco spadlo do očí, když se dcera pousměje. Mám vzpomínku na rodinu z Ústí nad Orlicí, které jsme pomohli dovybudovat bezbariérový přístup pro postiženého syna a bylo z toho velká párty na zahradě. Je toho hodně a je to silné.
V nemocnicích to ale nejsou jen děti, které se snažíte rozveselit, často i zdravotnický personál nebo přítomní rodiče, dokonce i kolegové. Kterou skupinu je nejtěžší přimět k smíchu?
Ten smích chtějí všichni, nejvíc práce ale má personál, který je nesmírně statečný, a já před nimi smekám, protože my přijdeme a odejdeme, ale oni zůstávají. Smích pomůže i tam, kde není nálada, takže i u rodičů, kterým občas klaunujeme místo dětí.
Jste herec a Zdravotní klaun, ale taky jste tři roky učil na ZUŠ. Jak jste se cítil v roli učitele?
Byla to velice dobrá zkušenost, skvělí lidé kolegové, stále přátelé, ale chyběl mi ten faktor X, který by ze mě dělal dobrého učitele.
Co je to Jóga smíchu? A jak se stane, že je člověk prvním učitelem jógy smíchu v Česku?
Nejsem prvním učitelem smíchu, ale jedním již z mnoha. Jóga smíchu je skvělý prostředek proti stresu, proti trudomyslnosti. Je to směs založená na dechu, fyzickém cvičení a chuti se smát. Zrovna nedávno jsem ji dělal pro bývalé kolegy na ZUŠ a shodli jsme se, že po hodině a půl jogy smíchu je nám jako po pořádné pařbě, ale bez kocoviny. Uvolnění, rozesmátí, připravení na život.
Podle toho, v jakých oblastech pracujete, jste naprostý profi specialista na smích. Jste smíškem i v osobním životě?
Tak půl na půl, někde hluboko ve mně bublá víra, že vše je tak, jak má být, a to mi dává pocit uspokojení a pozitivní náladu, která se ale ne vždy může zračit v obličeji. Jsem Blíženec, napůl introvert a napůl extrovert.
