Na spadnutí je poslední premiéra, kterou v této sezóně uvede hradecké Klicperovo divadlo. V pátek a v sobotu se diváci mohou těšit na premiéru divadelní inscenace Lovu zdar!
Jak uvedlo Klicperovo divadlo v tiskové zprávě, tak původní adaptaci podle románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých polské autorky Olgy Tokarczuk zpracoval Martin Satoranský, který je současně režisérem inscenace. Diváci se mohou těšit na eko-kriminální příběh s mysteriózním nádechem a dvěma srnami.
Hra a inscenace Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých) je autorskou adaptací, která zachovává kostru a motivy původního příběhu, v mnohém jej ale rozšiřuje a dává větší prostor i dalším postavám a hrdinům. Zároveň ho doplňuje o několik písní různých žánrů a prvky loutkového divadla.
"Kdesi na česko-polském pomezí se na náhorní plošině choulí několik domečků. V drsných přírodních podmínkách má osada jen několik stálých obyvatel. Jedním z nich je i inženýrka Jana Dušejková, které osamělý život v přírodě vyhovuje, pomáhá jí na její „potíže“. Stará se o plošinu, žije spokojeně se svými psy a k uspokojení občasné potřeby lidského kontaktu jí stačí soused Mátoha a pár přátel z nedalekého městečka. Zdánlivě idylický život ale brzy naruší nečekané události. Od chvíle, kdy Jana s Mátohou naleznou mrtvého souseda, začne osadu i městečko obcházet strach. Kdesi na česko-polském pomezí se rozjíždí kriminální pátrání," popsal příběh mluvčí Kliceprova divadla Martin Sedláček.
„Příběh Jany Dušejkové je o svéhlavosti a libovůli. Ale i o morálce, hodnotách a našem vztahu ke světu. Je o překročení hranic. Naše adaptace, pak zkoumá, kde je hranice mezi aktivismem a fanatismem a co člověka může přes tuto hranici postrčit. Je o zpochybňování dogmat. Tím, že nás vystavuje extrému, který nechápeme, nás nutí přemýšlet, nakolik jsou naše vžité postoje a životní strategie skutečně platné a nakolik jde jen o zvyk. Nechci být konkrétnější, abych neprozrazoval těm, kdo román nebo jeho filmovou adaptaci neznají.“ říká o připravované inscenaci režisér Martin Satoranský.
„Pokud společnost dlouhodobě nedostatečně řeší nebo přímo ignoruje nějaký problém, může tím dotlačit jednotlivce (stejně jako jednu z našich postav), který se cítí nevyslyšen, k extrémnímu činu. Takové činy bývají neomluvitelné a daleko vymknuté všem myslitelným společenským hranicím. Současně ale většinou přitáhnou k danému problému potřebnou pozornost. Tady potom vyvstává nejen otázka osobní zodpovědnosti za své jednání, ale i zodpovědnosti kolektivní.“ Dodává dramaturgyně Iva Hronešová.
Foto Hanka Poskočilová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
