Počet tatérských salonů by se dal ještě před patnácti lety spočítat na prstech jedné ruky. Dnes jsou jich stovky. Trh se zkrátka přehltil a zkušení tatéři nemají už tolik zákazníků jako dřív. Co za tím stojí a jak se změnil přístup lidí ke kérkám? O tom jsme si povídali s tatérem Michalem Urbanem, který je známý jako Dodáč z Wild Lines Tattoo.
Své originální kérky tvoří Dodáč ve skromných prostorách u Divadla Pod Lampou v Plzni. Zaměřuje se hlavně na abstrakci a především na to, aby od něj odcházeli lidé s něčím, co nikdo jiný na světě nemá. O tetování se zajímal už jako středoškolák, kdy hrával v kapelách.
„Když jsem pak nastoupil na uměleckou průmyslovku, tak tam byl Jan Koudela, lidé ho znají jako Krtka. On už na školu nastupoval s tím, že si chce otevřít tetovací salon. Na tetování jsem chodil k němu. Byly to jeho první práce a na mně se vlastně učil. Chytlo mi to. Furt jsem mu chodil do salonu koukat pod ruce a vzhledem k tomu, že jsem časem měl bídu s prací, tak jsem to začal dělat jako druhý job, abych si přivydělal. Krtek mi pak nabídl, abych šel k němu, že nestíhá. Tak jsem tam nastoupil a už jsem se vezl. Brzy se z toho stala moje hlavní pracovní náplň,“ vzpomíná Dodáč na své začátky.
Společně působili v salonu Garáž Tatto. V té době frčela tetování ve stylu 90. let a tatéři standardně používali vzorníky. Autorská tetování se nedělala vůbec. „To byl pojem, který absolutně neexistoval. Naopak. Když jsem se začal věnovat nějakým svým autorským věcem, tak jsem byl za naprostého exota. Všichni kroutili hlavou. Navíc, když šlo o abstraktní věci. To v té době bylo mimo. Všichni chtěli polynéské ornamenty, bylo to také období čínských znaků, citátů a podobně,“ připomíná.
Časem se ale odtrhl a otevřel si vlastní salon Wild Lines Tattoo. Začal se profilovat vyloženě jako tatér autorských věcí. Ze začátku pracoval na kamarádech a známých. Do toho ale musel dělat stále i klasické věci, aby se vůbec uživil. „Postupem let jsem se dopracoval k tomu, že jsem striktně dělal své věci a mohl odmítat to, co jsem nechtěl dělat,“ doplnil Dodáč.
Dnes má abstraktní tetování už kdekdo a běžně se mu stává, že do salonu přijde někdo s obrázkem, co našel na internetu a chce přesně tohle. Plagiátorství je totiž zcela běžné a záleží tak hodně na tatérovi, jak se k tomu postaví. „Myslím, že bych měl ctít, že někde byl někdo, kdo přišel za někým a chtěl něco, co nikdo na světě nemá. Zaplatil za to a věnoval tomu svůj čas. Přijde mi nefér to vzít a vytetovat to někomu jinému. Snažím se lidem vysvětlit, že by bylo fajn vymyslet něco, co nikdo jiný nemá. Můžeme jít podobným směrem, ale vymyslíme něco našeho nového a originálního. Buď na to přistoupí nebo se nedomluvíme, protože nikomu cizí práci neberu,“ říká zcela rozhodně.
„Když jsem začínal, tak v Plzni byly čtyři salony, maximálně pět. Dnes jsou jich stovky a trh se přehltil. Myslím si, že když jde někdo na kérku, tak by měl řešit, kam jde a co ty lidi umí a nekoukat jen na to, jaký mají Instagram. Sociální sítě jsou kamenem úrazu, proč řada tatérů teď skoro nemá žádnou práci. Bohužel 90 procent lidí, kteří jsou opravdu dobří, se nezabývají tím, jak se fotí. Řeší, co dělají. Kdežto ti, kteří nic neumí, tak řeší, jak se vyfotit. To je největší průšvih dnešní doby. Lidi se zbláznili,“ postěžoval si Dodáč.
Velmi často se setkává s tím, že lidé dali právě na instagramový příspěvek, kde je fotka značně upravená a prohnaná nejrůznějšími filtry. Mnohdy se s tím pojí i nepříjemné zážitky, kdy si s tatérem zkrátka nesedli a s kérkou se jim pak pojí nepříjemné zážitky. Pak přijdou třeba za Dodáčem a chtějí obrázek upravit.
„Je to velmi časté. Je ale také spousta lidí, kteří chtějí tetování a je to pro ně důležitá věc, kterou mají na celý život, proto napřed chtějí přijít do salonu a poznat mě, kdo jsem a jestli se mnou chtějí trávit čas. První, co mají lidi udělat je to, aby si důkladně našli práce tatéra a pak se s ním setkali. Aby viděli i jeho salon,“ doporučuje zkušený tatér. Další věci jsou i takzvané „hříchy mládí“, kdy si někdo hned v osmnácti nechá udělat neuváženě tetování a pak toho lituje.
„Mladým lidem se snažím to tetování rozmluvit. Jít na tetování v osmnácti letech je hrozně brzo. Skoro 50 procent všech věcí, co jsem kdy udělal, byly věci, které se předělávaly. Hříchy mládí. Pokaždé je to ta samá historika: Nechal jsem si to udělat v osmnácti a teď je mi pětatřicet a chci to schovat. Myslím, že by to ti tatéři měli řešit. Chápu, že je to proti byznysu, ale nějaký morální kodex by měl fungovat,“ myslí si Dodáč.
Jako tatér chce své klienty poznat a probrat s nimi, jakou mají představu. Úplně volnou ruku mít nechce, vždy je podle něj lepší mít určité mantinely. Navíc vytetovat cokoli na někoho naprosto neznámého, není zrovna snadný úkol.
„Často jsou to věci, které jsou pro lidi mimo obor nepochopitelné a říkají si: Proč? Třeba u zahradního architekta jsme řešili pohyb rostlin v zahradě. Jaký má člověk pocit z toho, když fouká vítr. Tetoval jsem i vlčí hmu. Úkoly jsou různé. Jsou lidi, kteří chtějí konkrétní věci. Motorkář po mě chtěl logicky motorky. Ale vycházeli jsme z plakátů ze 70. let a řešila se struktura, barvy a dělala se v podstatě abstraktní věc, která evokovala staré plakáty. Tím, že je téma dané, tak se s tím mnohem líp pracuje,“ uzavírá Michal Urban.
Foto Zuzana Duzbabová, se svolením Michala Urbana
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
