čtvrtek 2. prosince 2021 Blanka

Kovářství mě baví a naplňuje. Rodina je ale na prvním místě, říká Pavel Vágner

Do kovárny vzal Pavla Vágnera otec v jeho deseti letech. Od té doby se kovářského řemesla nevzdal a věnuje se mu naplno. Dokonce získal jako jeden z mála v České republice licenci A na restaurátorství. Dává tak památkám nový život. A nejen jim. I díky němu stojí ve Dvoře Králové u oční školy nosorožec Sudán. Dovolili jsme si ho tedy zařadit mezi (ne)obyčejné.

Pavel Vágner se narodil v roce 1969. Jeho otec, který se jmenoval také Pavel, založil kovárnu v roce 1974, když působil na šachtě v Radvanicích v hornických dolech. Právě do tehdejší kovárny ho vzal otec poprvé, když mu bylo deset let. A byl to jeho životní milník. „Vzal mě tam a pořád mě přemlouval ke kovářství. Mně se tam docela líbilo, protože když jsme byli spolu, tak jsme byli takoví kámoši. Já funguju od svých deseti let v kovárně, kam jsem chodil vždy po škole,“ vzpomíná.

Rok, kdy byl poprvé s otcem v kovárně, si bude pamatovat navždy. Na hruď si totiž nechal vytetovat kovadlinu, kde má švabachem rok 1979.  

Když mu bylo osmnáct let, byl na kovářské praxi v Turnově. Konkrétně na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a drahých kamenů, kde studoval od roku 1983 do roku 1987 a vše měl na výbornou. „Před paní profesorkou se mi podařilo skrýt moje dlouhé vlasy tak, že mi holky z ekonomky sesponkovaly vlasy. Ona mi totiž říkala, že mě nepustí ke zkouškám, dokud se neostříhám. Tak mi udělaly na hlavě takovou helmu. Vypadalo to jako půlka melounu. Když jsem měl vše jisté, šel jsem na chodbu, vytahal jsem si všechny sponky z vlasůa rozpustil si je. Ona pak vylezla z učebny a pěkně vyváděla,“ vzpomíná s úsměvem.

Od kovářství do JZD

Otec se synem nakonec skončili v JZD v Dubenci, protože nemohli dělat svobodně řemeslo. „Abychom ho mohli provádět, museli bychom se dát do Svazu výtvarných umělců nebo do komunistické strany. Ani jedno nevyšlo,“ říká s ironicky.

V JZD pracovali do roku 1987. Poté začali pracovat u Federálního ministerstva zahraničního obchodu. „Oni si nás našli jako dobrá kovárna s tím, že budeme pracovat na jejich nemovitostech. V roce 1991 jsme si řekli, že si zřídíme živnostenské listy a budeme dělat sami na sebe. Tak jsme dali výpověď a začali jsme makat sami dva,“ dodává.

Pavel Vágner si udělal nástavbu na restaurování památek na licenci A,. Tady jsem musel zabrat, protože to nebylo v tehdejší době jednoduché. „Pak mně přišel z ministerstva kultury papír, že získávám licenci A,“ říká s radostí.

„Kolikrát pracujeme od šesti ráno do deseti večer.“

Následně otci a Pavlovi chvíli pomáhal v kovárně i jeho bratr. Do roku 2016 to táhli ve dvou. Právě v tomto roce ale otec zemřel, Pavel převzal kovárnu po něm a provedl malou změnu. „Nabral jsem mladé kluky, protože v nich je budoucnost. Mají sílu a stačí je prostě učit. Já jsem se snažil je skutečně to kovářství učit, až jsem je i štval. Oni mi říkají pane mistr. Já jim říkám, že panem mistrem se stane každý až po smrti,“ doplňuje s vážností.

Ostatní kovářství mohou závidět, co se vybavení týče

Na prvním místě je rodina, na druhém místě je práce. Kovářství mě naplňuje. Já jsem rád, když můžu jít do práce.

Kovárna Pavla Vágnera, která je ve Dvoře Králové nad Labem, je plně vybavena a je v ní to, o čem spousta kováren jen sní. „Máme tři výhně, veškeré vybavení kováře, zámečnickou i kovoobráběcí dílnu a sklad železa. Nic nám nebrání v tom, abychom mohli pokračovat v díle tak, jak je to potřeba,“ doplňuje. Díky tomu mají práci nejen v Čechách, ale i v zahraničí. „Restaurujeme památky. Jsem jeden z mála, který má na restaurování licenci A v České republice. Jsou tu pouze dvě firmy,“ dodává.

Na soše nosorožce Sudána spolupracoval s Janem Brožem

Úvodní návrh na sochu nosorožce Sudána, která stojí na ostrůvku okružní křižovatky ve Dvoře Králové nad Labem, nakreslil kamenosochař Jan Brož. Pavlu Vágnerovi přinesl výkres, který pobral to trošku kubistickým stylem. Jeho představou byla socha v kombinaci kov - kámen.

„Já jsem nakreslit vnitřek Sudána. Po odslouhlasení s úřadem jsme se do toho pustili. Makali jsme na tom v pěti a jenom železo jsme dělali soboty, neděle téměř půl roku. Bylo to dvanáct až šestnáct hodin denně,“ vzpomíná.

Jan Brož opracovával kámen přímo v lomu v Dubenci, kde si ho vytěžil a samotné bloky sekal v únoru venku na zimě. Části poté byly dovezeny do kovárny, kde se rozestavěly a začalo se s okováváním.

Tým Pavla Vágnera a po pravé straně shora kamenosochař Jan Brož, pod ním umělecký kovář Pavel Vágner se sochou Sudána.

Podle Vágnera bylo nejhorší vymyslet konstrukci tak, aby se sešel kámen se železem, a aby díly pasovaly i výtvarně. „Probíhaly vzájemné konzultace a velká pakárna bylo usazení. Celého jsme ho museli rozházet. Vnitřní kovová část, to je stavebnice. Když jsme ho dávali dohromady a měli jsme hotovou páteř a spodní část břicha, tak už jsem věděl, že jsme z nejhoršího „uvnitř“. Takže v pohodě. Dal nám ale pěkně zabrat,“ říká se zájmem.

Súdán má celkem pět tun. Kámen tři tuny a dvě tuny je železo. Kamenné díly jsou dva a kovová část je z patnácti dílů.

K soše Sudána vypracovali také schránku na ostatek. Město dostalo od zoologické zahrady kousek zubní čelisti a přímo před Sudánem je schránka s datem, kam se uložily ostatky a dokumenty.

„Sudána, který byl posledním nosorožcem severní formy bílého nosorožce, jsme pojali jako napůl kostru a napůl kubisticky. Chtěli jsme, aby to vypadalo jako výstraha pro všechny lidi. Aby věděli, jak se dá vyhubit živočišný druh, když se někdo neumí chovat ke zvířatům,“ říká smutně Pavel Vágner.  

Za sochu Sudána obdrželi Pavel Vágner s Janem Brožem i Cenu města.

Měl tu čest restaurovat mříže dvorského gymnázia, které si přál restaurovat jeho otec

Jelikož je jeho práce také koníčkem, za srdce ho vzalo místní královédvorské gymnázium. Má dva kované schody a jsou tu i nádherné lunetové mříže. „Když jsme s otcem jeli vždy kolem těch mříží, tak mi říkal: „Já bych je chtěl restaurovat, úplně to vidím.“ On se toho nedožil a já jsem byl po jeho smrti osloven městem, jestli bych dokázal dát ty mříže do pořádku. To byl pro mě úplně největší restaurátorský zážitek. Tahle mříž mě úplně naplnila,“ říká s nadšením.

Pavel Vágner obnovoval se svými kolegy ve Dvoře Králové nad Labem kostel svatého Jana Křtitele. Vytvořili centrální schodiště do věže v historizujícím stylu. Věž, která byla zavřena několik let, tím zpřístupnili veřejnosti. Restaurovali i mechanismy zvonů, aby se rozzvonily. Jeden zvon měl i tři tuny.

Pavla Vágnera baví historie, architektura, výtvarné umění ve všech směrech.

Za sebou má také restaurování kostela svatého Vavřince v Novém Bydžově, kde byl čtyři metry vysoký, pozlacený vrcholový kříž. „Nádherná práce a když jsme tam byli, tak jsme narazili na místní hřbitov, kde jsme opravovali hrobky."

Aktuálně pracuje celý jeho tým, včetně jeho syna Pavla, na Božích Mukách v Horní Brusnici. „Do obce Brusnice dělám velký kříž,“ zmiňuje. Ale restaurátorské práce provádí i na kostele svatého Mikuláše v Jaroměři, který má velkou vzácnost. „V podzemní kryptě jsou mumie. Jde o konšele nebo významné lidi z Jaroměře. Všech pětačtyřicet mumií tu leží v rakvích už 250 let,“ říká s úžasem.

Od metalu k metalu

Na první pohled byste Pavla Vágnera otipovali, že je to „metalák“ tělem i duší. A zdání v tomto případě neklame. V devadesátých letech byl bubeníkem, kytaristou, hardocrovým zpěvákem, a dokonce i skládal. V metalové skupině Ganka působil se svým bratrem skoro dvacet let. „Měli jsme to rozjetý. Byli jsme ve studiu a chtěli jsme nahrát desku. Poté se ale většina členů přestěhovala do Ameriky a kapela se rozpadla. Kvůli emigraci se natáčení zrušilo,“ neskrývá rozhořčení. Teď už hraju akorát vnoučatům na kytaru a zpívám jim kraviny,“ dodává s úsměvem.

Do budoucna má Pavel Vágner hned tři velké sny. Tím prvním je vytvořit kované loutkové divadlo. „To si slibuju už od mládí. V Čechách mám také vyhlédnutou úplně nádhernou mříž, která je skoro do šrotu. Já bych ji chtěl dát dohromady, protože jsem nic krásnějšího neviděl. Je to renesance. A můj úplně nevětší sen je, aby až tady nebudu, drželi moji kluci kovárnu a aby uměli to, co uměl můj táta a co umím já,“ zakončuje náš rozhovor Pavel Vágner.  

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Archiv Pavla Vágnera, Městský úřad Dvůr Králové nad Labem-fotografie Sudána

Štítky Pavel Vágner, kovář, umělecká, licence A, ministerstvo kultury, Dvůr Králové nad Labem, Sudán, Jan Brož, (ne)obyčejní

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.