Klicperovo divadlo připravilo pro své diváky vánoční dárek, 22. prosince uvede Furianty
V sobotu 22. prosince bude mít v Klicperově divadle premiéru realistické drama Ladislava Stroupežnického Furianti, které bylo poprvé uvedeno v roce 1887 v Národním divadle. Režie hradeckých Furiantů se ujal Petr Štindl.
Satirická veselohra Naši Furianti pojednává o jedné české vesnici, která se chystá na volbu obecního ponocného.
Režie hradeckých Furiantů se chopil režisér Petr Štindl, který je častým spolupracovníkem Klicperova divadla - režíroval například Vincence nebo Osm žen.
Scénu navrhl Pavel Kodeda a kostýmy Lucie Halgašová. Výtvarné řešení pracuje se střetem estetiky 19. století a současné vesnice.
Dvaceti rolí honických vesničanů se ujal celý soubor Klicperova divadla. Jako nesmiřitelní furianti v čele vesnice se divákům v rolích starosty Dubského a prvního radního Buška představí Jan Vápeník a Jiří Zapletal.
Premiéra se uskuteční 22. prosince 2018 na hlavní scéně Klicperova divadla.
Rozhovor s režisérem Petrem Štindlem
Stroupežnického „Naše Furianty“ uvádí Klicperovo divadlo jako „Furianty“, došlo tedy k nějaké proměně textu oproti originálu?
Ano, je tam jistý posun, sice necháváme ve velké míře zaznít Stroupežnického jazyk, ale některé situace jsou jinak vyloženy, upraveny, mají nový „outfit“, jak se dnes tak hezky říká. A těmhle změnám je přizpůsoben místy i text. Ale v zásadě si myslím, že je to takový umírněný, pietní výklad.
Co se za těch 131 let, které uběhly od napsání Našich Furiantů, na české vesnici změnilo?
Myslím, že vesnice přestala existovat, jsou jenom lidé, kteří žijí na vesnici. Už to nejsou sedláci, bohužel ani farmář; jejich místo zaujali velkovýrobci řepky a příjemci dotací. Nejde jim o život z výtěžku své práce, ale o čerpání peněz. Takže logická struktura vesnice je pryč. Společenství lidí zůstává, tu ve větší či menší míře, záleží na lokaci. Každopádně toto společenství pro nás je jakýsi modelový vzorek českého obyvatelstva.
Cítíte k některé z těch 20 postav, které ve hře vystupují, obzvláštní sympatii či antipatii?
Cítím velkou antipatii ke stádnosti, egoismu a hádavosti, k prosazování jediné pravdy, ke xenofobii. A nositelé těchto vlastností se objeví asi i v inscenaci, jakkoliv budou třebas i směšní.
