Letos připomeneme poslední útok Rakušanů na Chlum, říká ředitel projektu Königgrätz 1866 Radek Balcárek

Jaká byla vaše cesta k vojenské historii?

Začínal jsem jako každý normální kluk s časopisem ABC, v jednom z jeho čísel byl plánek dřevěné bambitky neboli historické pistole. Tak jsem si takovou bambitku vyrobil. Zajímalo mne, jak staré zbraně fungují, jak vypadají v originálu. Proto jsem navštěvoval muzeum na Chlumu, kde jsem je mohl vidět a potajnu osahat. Chtěl jsem vědět více o proceduře procesu výstřelu a tak dále, tam začal hlubší zájem o historii.

Co vás přimělo k založení Gardy města Hradce Králové a co bylo prvotním impulzem?

Vojenskou historii se zabývám již od svého dětství, od čtrnácti let se účastním vzpomínkových akcí na bojišti na Chlumu. Za minulého režimu moc nešlo prezentovat historii veřejnosti, a tak jsme svoji lásku k dějinám vyjadřovali formou historického šermu. Dvanáct let jsem působil ve skupině historického šermu Bakchus. Po sametové revoluci a následném uvolnění jsme se vrhli na pořádání vzpomínkových akcí na bojišti na Chlumu 1866 a v této souvislosti jsme s Pavlem Urbanem založili klub, historickou jednotku, která se jmenuje Garda města Hradce Králové a zabývá se vícero historickými obdobími.

Zmínil jste historický šerm, můžete nám tento koníček přiblížit?

Historický šerm je spíše divadlo než bojová ukázka. Předvádějí se souboje, které jsou secvičené jako divadlo nebo krasobruslařská skladba. Všechno je do detailu připravené, každý pohyb, úhyb, výpad, fiktivní smrt a samozřejmě i mluvené slovo. V šermířském představení je vše naplánováno, na rozdíl od bojových historických ukázek, které organizujeme třeba na bojišti na Chlumu. V ukázkách na Chlumu, u Slavkova nebo třeba u Waterloo nikdy nevíte, kdo proti vám v řadách protivníka běží. Nevíte, zda umí zacházet s historickou zbraní, kterou drží v ruce. Může se stát, že vám vystřelí z bezprostřední blízkosti do obličeje.

V naší šermířské skupině Bakchus jsme se zabývali obdobími baroka a gotiky. Pokusím se to popsat laicky. Věnovali jsme se rytířským soubojům v brnění a také období „mušketýrů”. Naše vystoupení jsme tak rozdělili na dvě části, půlka rytířských soubojů a půlka „mušketýrských” soubojů s trochou humoru. Složili jsme i náročné profesionální zkoušky a za minulého režimu tak vystupovali za honorář.

V tomto roce si připomeneme 153. výročí bitvy na Chlumu 1866. Kdy se začíná s přípravami vzpomínkové akce a bojové ukázky?

Projekt Königgrätz 1866, jehož jsou vzpomínkové akce součástí, je živý mechanismus, který nikdy nekončí – už 26 let. Jakmile skončí jedna akce, tak zároveň začíná příprava na další. Je to o neustálé komunikaci s kluby, co by si přály, co by chtěly, čeho jsou schopny, co mají nového, a to všechno se snažíme zakomponovat do ukázek.

Letos bychom chtěli připomenout poslední útok Rakušanů na Chlum. Jednalo se o nasazení záloh, když už měli vlastně Rakušané bitvu prohranou a snažili se průběh bitvy zvrátit na svoji stranu, nebo alespoň umožnit zbývajícím vojskům ústup.

Často se zmiňuje, že důvodem vítězství pruské armády ve válce z roku 1866 byla jejich zbraň jehlovka, puška nabíjená zezadu, je to pravda?

Tato věc je už 150 let neustále „omílaná“ v knihách a médiích. Problém je, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, to se stalo i s jehlovkou. Autoři od sebe navzájem opisují, nedají si práci tuto problematiku nastudovat nebo si to i fyzicky vyzkoušet. Fakt je ten, že přednosti a nevýhody jedné pušky a druhé pušky se v podstatě vylučují a vyrovnávají jejich kvalitu. Rakouská puška se sice nabíjela pomaleji, ale dostřelila jednou tak daleko a přesněji. Pruská puška se sice nabíjela rychleji, ale dostřelila na kratší vzdálenost a měla značný rozptyl. V této válce rozhodla schopnost využít své výhody. To se povedlo pruské armádě.

V Královehradeckém kraji je mnoho pomníků, které připomínají válku roku 1866. Hodně jich je poničených a postupně se opravují. I tohoto je Garda součástí?

Toto se trochu plete s činností Komitétu pro udržování památek z války roku 1866. Někteří lidé mají trochu zmatek v tom, kdo co dělá, kdo co pořádá. Skutečnost je taková, že oba dva subjekty – ať Garda města Hradce Králové, tak Komitét 1866 se podílejí na vzpomínkových akcích. Prioritně Garda pořádá bitevní ukázky a kulturní program a Komitét prioritně připravuje pietní akty a opravuje památky, ale i tato činnost se prolíná. I Garda se z prostředků získaných během akcí podílí třeba i na opravě některého z pomníků.

Jaký příběh, který se váže k válce 1866 vás oslovuje nejvíce?

Například příběh Paula von Hindenburga. Mladý devatenáctiletý poručík Hindenburg utrpěl v této bitvě zranění hlavy. Na Chlumu získal své první bojové vyznamenání, protože se svojí jednotkou dobyl několik rakouských děl. Později se z Hindenburga stal významný německý maršál, a nakonec prezident německé republiky. Hindenburgův příběh z roku 1866, ale pokračoval dál. Poručíkovo zranění si vyžádalo několika týdenní léčení. To probíhalo v domě jednoho pardubického kupce. Během léčení Hindenburg navázal milostný vztah s kupcovou dcerou. Po odchodu zpět do Pruska byl kontakt udržován formou dopisů, Hindenburg se dokonce pokoušel psát i roztomilou češtinou. Vztah ale na dálku nevydržel a Hindenburg ve své kariéře pokračoval dál. Zajímavé ještě je, že svoji prostřelenou přilbu z bitvy u Hradce měl Hindenburg i jako prezident neustále na svém stole jako připomínku svého zranění.

Garda se věnovala také druhé světové válce a pořádala i akci Bailey Bridge, proč tato akce skončila?

Garda svou činnost nasměřovala k druhé světové válce v době, kdy ukázky z tohoto období byly velice populární. Zejména pro mladší členy bylo toto období atraktivní. Proto jsme začali s projektem Bailey Bridge. Tento název je odvozen od druhu válečného mostu Bailey, jehož krásný, zachovalý orignál v Malšovicích v Hradci Králové máme. V okolí tohoto mostu proběhlo 13 ročníků ukázek až do roku 2015, kdy byl projekt ukončen.

Jedním z důvodů byla obehranost tohoto prostoru, nebylo už moc co vymýšlet. Tím druhým byly stále se zvyšující náklady na transport a pronájem techniky, také munici a logistuku, které se vyšplhaly do takových výšin, že bychom v projektu bez výraznější dotace pokračovat nemohli. Cestou zvyšujícího vstupného jsme jít nechtěli, a tak jsme se rozhodli projekt ukončit. Myslím si, že se to povedlo se ctí. Zůstanou krásné vzpomínky.

Vy sám jste byl historickým poradcem u filmu Lidice, v čem tato práce spočívá?

Historický poradce je odpovědný za historickou správnost záběrů. Realita je samozřejmě trošičku jiná. Není to tak, že režisér stojí v pozoru, když poradce zavelí. Je to přesně obráceně. Historický poradce řekne, jak by to mělo být a režisér informaci zpracuje do své vize. Může se stát, že výsledek není úplně historicky správně. U filmu Lidice jsem měl na starosti manévry, pohyby vojáků, nošení zbraní. To znamená, že jsem cvičil jednotku, která dělala k poctě zbraň a vítala Reinharda Heydricha při příjezdu na Pražský hrad. Pak jsem ale také byl i smutným poradcem při natáčení lidické popravy.

Co je pro vás historie? Koníček, věda?

Pro mě je historie součástí života, jako je pro někoho třeba jeho auto. Někdo celou neděli věnuje tomu, že auto luxuje, myje a leští. Naopak já cídím zbraně, leštím a zašívám uniformy. Snažím se být připravený, aby stačilo šáhnout do skříně, vzít uniformu a jet na natáčení, pietní akt či bitevní ukázku. To je moje každodenní činnost.

Dnes už jsem spíše organizátor akcí a jak se už do koníčku prolíná zodpovědnost, účetnictví a smlouvy o velkých penězích, tak jde bohužel koníček stranou. Například 150. výročí bitvy u Hradce Králové stálo přes 8 miliónů korun. Jako ředitel projektu jsem měl všechno na povel, moje razítko a můj podpis byl zodpovědný za stovky a stovky faktur a objednávek. To už jsou chvíle, kdy je bohužel historie odsunuta do pozadí a zůstává obrovská zodpovědnost. Ale snad jsme to s týmem zvládli se ctí a zůstalo po nás něco, co se zřejmě už nikdy nebude opakovat.

Říká se, že v historii můžeme získat poučení pro budoucnost, platí to i dnes?

Historie se neustále opakuje, je to takové klišé, ale je pravdivé. Nedávno jsem na Facebooku sdílel úsek z Bondarčukova filmu Bitva u Waterloo. V tomto videu přišla francouzská generalita v roce 1814 k Napoleonovi s abdikačním listem. On se začal vztekat a vykřikovat, že nikdy neodstoupí a takovou abdikaci nikdy nepodepíše. To mi přišlo humorné v souvislosti s dnešními politickými událostmi. Jak by řekl Jára Cimrman: „Někteří politici se chovají jako sopka, která svojí činností zasype sama sebe.”

Vy sám pravidelně kandidujete do zastupitelstva města Hradce Králové a kraje, pracujete ve výborech a komisích. Co je vaší motivací účastnit se veřejného a politického života?

Kandidatura je vždy vrcholem určité činnosti. Já se komunální politikou zabývám již deset let, snažím se být aktivní v oblasti kultury, cestovního ruchu a bezpečnosti. Od malička jsem byl elementem, který se snažil být hybatelem věcí, jichž byl součástí. Když se mi něco nelíbí nebo chci něco změnit, tak přece nebudu ten pasivní „kecal“ u piva, ale půjdu na zasedání, budu se na veřejném životě podílet a budu do něj vkládat svoje rozumy. I kdyby se ujalo jen pár podnětů a myšlenek, má to smysl.