úterý 24. listopadu 2020 Emílie

(NE)OBYČEJNÍ: „V životě bychom měli zkoušet různé věci,“ říká Irina Markarjanc, lektorka a zakladatelka hokejové školky

Irina Markarjanc je obrovskou bojovnicí stejně jako její rodiče. Narodila se v Turkmenistánu, ale později se všichni odstěhovali do Česka. Je lektorkou angličtiny, zbožňuje auta a díky tomu je vývojářkou. Je i zakladatelkou hokejové školky v Hradci. Zároveň je velkou milovnicí zvířat, která také zachraňuje.

Rodiče Iriny jsou Arméni, bydleli v Ázerbajdžánu v Baku. Jenže nastala doba, kdy se zrušil Sovětský svaz a utvořily se hranice. Navíc začala válka kvůli náboženstvím. Arméni jsou křestané, Azaři radikální muslimové. Rodiče museli kvůli masivnímu vyvražďování Arménů doslova utíkat.

„Do Arménie nebyla v té době cesta. Museli přes moře do Turkmenistánu a tam pod pohrůžkou toho, že by je zabili, nesměli říct kdo jsou, jsem se narodila já. Naši tu vydrželi 2 roky, poté se dostali do Čech,“ vypráví Irina.

Tatínek Iriny je strojní inženýr se zaměřením na dieselové lodní motory. Pracoval ve firmě, která spolupracovala s Českem a tady to začalo nabírat na obrátkách. Tehdy šel do práce se svými arménskými kamarády, a Turkmeni (muslimové) po nich chtěli legitimace.

„Kamarádi se prokázali občankami, tatínek ale ukázal zahraniční pas. Jeho dva kolegy rozsekali na místě mačetami a jemu dali čas na vystěhování, pokud nechce přijít o život a rodinu. To byl impuls, kdy se sebrali a odjeli do Čech. Bez peněz, bez ničeho. Drželi jen mě s nočníkem a bráchy. Rodiče tu začínali od nuly,“ vzpomíná.

Z Iriny se stala nejen jazyková lektorka

Irina začínala jako jazyková lektorka ruštiny a angličtiny, které jsou i jejími rodnými jazyky. To ji ale omrzelo. Jelikož ji od malička bavila auta, tak to šla zkusit do autosalonu.

„Tam mi majitel, který mě přijímal na pohovor řekl, že tak moc o autech nám tady pomalu nevědí ani chlapi,“ říká s úsměvem. Hned ji vzal na místo prodejkyně, kde vydržela rok a půl,´. Pak měla nutkání zkusit zase něco jiného.

„Já jsem takový ten učitel, nejsem prodejce. Takže jsem přešla do Škodovky, kde jsem začala školit prodejní dovednosti a stal se ze mě trenér. Opět mě to přestalo bavit, protože jsem do toho dělala tu svoji angličtinu, ruštinu už ne,“ říká Irina.

Známá ji tehdy doporučila zkusit si založit jazykovou školu. S pomocí pro začínající podnikatele, ale na úřadu práce nepochodila. Podle úřednice jí na to měla stačit tužka a papír. V tu chvíli si řekla, že to asi nepůjde. Začínaly ale granty na skupinky, třeba pro jazykovou školu. Známá ji stále uháněla, aby to zkusila, protože měla k dětem blízko. Začala to řešit i s přítelem, který je bývalým profi hokejistou.

„Přítel mi říká: Těch anglických školek, je tu strašně moc, co takhle hokejovou školku?“  Vzpomíná Irina a zároveň dodává „ já jakožto Střelec, jsem se toho okamžitě chytla a v hlavě mi to začínalo šrotovat. Začneme hokejovou školku s angličtinou na denní bázi.“  Cesta to byla podle ní trnitá, ale dnes se vypracovali a na základně recenzí od rodičů k nim do školky přicházejí děti.

„Na 100 procent se věnuji této školičce, kterou vedu. Moji zálibou stále také zůstávají auta, takže jsem zůstala ve Škodovce ,ale změnila jsem pozici z trenéra na vývojáře a vyvíjíme nové školení pro servisní sítě. Do toho jsem lektrorovala v automotive firmách angličtinu, a jelikož se zajímám o životní prostředí, tak jsme si založili e-shop na filtrační kámen, který čistí kohoutkovou vodu“ říká výčet aktivit, které má. Zároveň ale dodává, že to vše jí nabíjí.

Zachránkyně zvířat

O tom, že je milovnicí zvířat, není pochyb. Doma má psa a tři kočky. Prý to ale není konečný stav, pokračovat bude, až se s přítelem odstěhují do vlastního. „Snažím se zachraňovat zvířata ze špatných podmínek- z ulice, týrané. Poslední kočka co mám se našla na ulici na Slovensku, chodila s ulomeným ocasem i ouškem,“ říká smutně Irina.

Tato zvířata jdou do adopce hůř, a právě stanicím a organizacím se snaží pomáhat alespoň tím, že každé Vánoce ve školce pořádá charitu. Mezi rodiči šíří osvětu o tom, odkud ta zvířátka jsou, jakou organizaci vybrali a proč a co se tu děje. „Vybírají se finanční prostředky, jídlo, materiální a veterinární pomoc. To je jediné, jak můžu momentálně pomáhat. Zaměřuji se na zahraničí. Slovensko, Bosna a Hercegovina, Srbsko. Do Ameriky posílám jen finanční pomoc, ale i tady po Evropě,“ říká Irina. Na základě této záchrany zvířat a životního prostředí, ji to chytlo i na budoucno.

V indonéském pralese pomáhali udržovat rezervaci

Minulý rok a letos odjeli dokonce do pralesa do Indonésie. „Loni s organizací, letos sami na vlastní pěst a jeli jsme pomáhat rozšiřovat prales. Je tu hodně ohrožených druhů, kteří umírají kvůli tomu, že se tu rozšiřují palmové plantáže na palmu olejnou. Několik týdnů jsme byli i na pláži s mořskými patrolami,“kteří chrání želvy říká Irina. 

Na otázku, jak tohle všechno zvládá odpověděla Irina bez váhání. „Zvládám to úplně v pohodě, já si myslím, že když tím člověk žije, tak vůbec nepřemýšlí nad tím, že by něco nezvládal. Naopak je to taková náplň. Někdo zvládá, že chodí cvičit, drží diety a já to mám zase nastavené takhle.“

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Iriny Markarjanc

Štítky Irina Markarjanc, hokejová školka, lektorka, ochrana, prales, zvířata

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Petr Škrýba

Velký obdiv , velká poklona ...

pátek, 3. července 2020, 23:18

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.