K prvním houslím přišel už jako malé dítě ve školce, kde také absolvoval své první vystoupení. Díky nim procestoval za svůj dosavadní život 62 zemí světa. Je uznávaným a vyhledávaným soudním znalcem v oboru smyčcových nástrojů, držitelem Zlaté plakety prezidenta republiky, ale také hrdým Hradečákem. Naším dalším neobyčejným je houslový virtuos Jaroslav Svěcený.
Jaroslav Svěcený, který žil v hradeckých Věkoších, s houslemi tak trochu vyrůstal. Jeho dědeček byl kapelník a učil hrát děti na housle. Ty chodily často i k nim domů. Tehdy mu bylo pět a půl roku, když ho dědeček pobídl, ať si na ně také zkusí zahrát a tím to vše začalo. Po roce hraní čekal Jaroslava zásadní milník v jeho životě, první koncert. „Moje první houslové vystoupení v Hradci Králové bylo v mateřské školce, kde jsem stál v galoškách z umělých třásniček. Sice malá trémička byla, ale chytlo mě to a chtěl jsem hrát“ vzpomíná na své vystoupení s úsměvem a dodává: „Děda mě poté přivedl do hudební školy na Dukelskou, dříve Lidovou školu umění, která musela později ustoupit Prioru. Chodil jsem tu k paní učitelce Ludmile Stránské.“
Když bylo Jaroslavovi Svěcenému přibližně jedenáct let, věnoval se kromě hraní na housle, i jiné zálibě, sportovní. „Za mých dětských let frčel hokej s tenisákem. Tak jsem si to koukal všechno co nejdříve odcvičit na housle a být honem součástí této hry. Jsem rád za to, že jsem zažil právě i ty normální dětské věci,“ vypráví.
Na housle hrál sice výborně, ale ve škole mu to žádné výhody nebo úlevy nepřinášelo. „Měl jsem spolužačku, krasobruslařku, ta úlevy měla a my jsme jí záviděli. Když jsem byl přibližně v šesté třídě, pan ředitel zjistil, že mě může posílat reprezentovat školu na různé akce. Ulil jsem se tedy jen, když mě někam vyslal. V Hradci Králové jsem v době základní školní docházky hrál asi všude, i na nádraží. Měl jsem to rád. Moc dobře si pamatuji to, že tehdejší honorář byly dva chlebíčky, občas i ruské vejce,“ směje se při vzpomínce na svůj, do slova a do písmene, tučný honorář.
Z Dukelské školy se měl rozhodovat, kam půjde studovat dál. Mohl si vybrat gymnázium, kde učila jeho maminka, nebo pražskou konzervatoř. „Gymnázium jsem měl hrozně rád, protože jsem do něj chodil od dětství na jídlo do vývařovny. Chodil jsem na Zálabí, tedy na Tylovo nábřeží, do devítiletky. Tehdy to byla devítiletá škola s rozšířeným vyučováním cizích jazyků. A bylo to moc hezké. Ve vývařovně jsem měl takovou malou protekci a dostal o jedno kuřecí stehno navíc. Znal jsem i všechny žáky mé maminky. S některými z nich se vídám stále,“ říká Jaroslav Svěcený.
Jaroslav absolvoval před Pražskou konzervatoří soukromé hodiny a pilně cvičil. V době přijímacích zkoušek byla tehdy velká konkurence a dětí, které se na konzervatoř hlásily, bylo hodně. Mezi těmi, které se dostaly, byl i Jaroslav Svěcený. Ve svých patnácti letech tak odešel do Prahy. Po maturitě na konzervatoři následovala pražská Akademie múzických umění. „Po AMU, jelikož to bylo ještě za minulého režimu, jsem sloužil vlasti. Šel jsem do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde jsme měli orchestr, ale hráli jsme i sólově. Na pozici četař absolvent jsem strávil rok vojny. Tehdy tam přijel Gorbačov a nás na tři dny zavřeli, abychom neudělali nějakou hloupost. Byl to nezapomenutelný rok, ale kamarádů mi z té doby zůstala celá řada“ směje se.
Poté, co opustil vojnu se dal na sólovou dráhu a byl takzvaně na volné noze. „Nikdy jsem nechtěl sedět v orchestru. Obdivuji ale přitom všechny, kteří v něm jsou. Já potřebuji svobodněji disponovat časem, ve kterém mohu realizovat své projekty a plány,“ vysvětluje.
Houslím vděčí Jaroslav Svěcený ve svém životě za hodně. Podíval se díky nim i do zemí, kam by se podle jeho slov, jako ,,nehouslista“ nikdy nepodíval. „Hrál jsem v 62 zemích světa a byly roky, kdy jsem cestoval neustále. Podíval jsem se do Indonésie, Indie, Thajska, Singapore, Jordánska, Libanonu, Izraele, byl jsem koncertovat i v Iráku, kam nás vyslala česká strana. Zde jsem byl v rukou ambasády. Poprvé v životě jsem absolvoval jízdu s panem velvyslancem v neprůstřelné vestě. Člověk to má zažít. Zážitky vám nikdo nevezme a tím, když se podíváte do těchto zemí, uděláte si o nich úplně jiný pohled, než jaký je běžně prezentován,“ vypráví své zážitky.
Svůj koncert odehrál také na mezinárodním festivalu v chillském Frutillaru, kde je nedaleko sopky Osorno jeden z nejkrásnějších sálů v Jižní Americe. „Část toho objektu je na pylonech v jezeře. Když jsem se rozehrával, přibližně tři metry ode mě byla jezerní hladina. Druhý den po koncertě jsme jeli s panem velvyslancem do vesnice Nueva Braunau, v překladu tedy Nový Broumov. Předci z Broumova se na toto místo v Jižní Americe nastěhovali okolo roku 1877 kvůli pracovním příležitostem a tuto vesnici založili,“ vysvětluje kus východočeské historie na americkém kontinentu.
Jaroslav Svěcený má spousty obdivovatelů, on sám je ale také jedním z obdivovatelů, a to herce Harrisona Forda. Poštěstilo se mu hrát na housle v Jordánsku před skalním chrámem v Petře, kde se točil film Indiana Jones. Jeho ztvárnil právě Harrison Ford. Jaroslav si střihl koncert a mezi skladbami se díval na skalní průrvu, kterou se Indiana Jones proháněl. „Byl to pro mě obrovský zážitek, je to magické místo“ říká s nadšením.
Kromě houslí, smyčce humoru a dobré nálady, nechybí Jaroslavovi Svěcenému na koncertech také talisman. „Mám s sebou medailku, svatou panenku Marii, kterou nosím u sebe. Když jedu autem, za oknem mám obrázek z kostela na Dobré Vodě a vozím ho, aby mi přinesl štěstí a chránil mě. Člověk by měl mít pocit, že ho někdo nebo něco chrání. Vážím si všeho,“ sděluje s pokorou. Ročně totiž najezdí sám na koncerty až 80 tisíc kilometrů.
Houslový virtuos získal při svých padesátých narozeninách od Václava Klause ocenění, Zlatou plaketu prezidenta republiky. „Bylo to nejvyšší prezidentské vyznamenání. Byl jsem samozřejmě rád, že mě ocenili. Pro mě je důležité, jestli člověk pro druhé lidi dělá něco, co jim i jemu připadá smysluplné a plné sounáležitosti. Nejsem ale člověk, který by si potrpěl na nějaké metály,“ říká skromně a s úsměvem.
Jaroslav Svěcený se věnuje také charitě. „Už dvacet let jsem patronem akce Cihla, která pomáhá našim mentálně postiženým dospělým občanům tím, že z vybraných peněz staví chráněné bydlení a dílny. Věnuji se i neziskové organizaci Dejme dětem šanci, kde jsou podporovány talentované děti z dětských domovů. Děti pak mohou studovat třeba na konzervatoři a věnují se hudbě,“ vysvětluje.
Spolupracuje také s nadačním fondem Umění doprovázet, jenž podporuje hospice v České republice, protože i ty jsou podle něj součástí života. „Náš život je úsečka a být nafoukaný je směšné. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že je potřeba si tu návštěvu tady na tomto světě hodně užít. Léta jsem si to nestavěl do popředí svého zájmu a udělal jsem velkou chybu. Jsem rád za každý den, týden, měsíc, rok. Těším se na každý koncert, protože mě to těší. V dnešní době to považuji už za terapii. Pokud tu terapii se mnou někdo sdílí a vidím, že je plný sál, říkám si, že to má smysl, když za mnou ti lidé chtějí přijít. Moc si toho vážím“ říká.
Jelikož má sklony k moderaci, své koncerty si uvádí sám. „Pět let jsem v Českém rozhlase na Dvojce moderoval živě pořad Noční Mikrofórum (2011-2016), který trval hodinu a půl. Nebyly tu zprávy, ani reklamní bloky a takto vystavěný pořad už dnes prakticky neexistuje,“ vypráví o svých moderátorských zážitcích jakožto o zlaté éře, kde se potkal se spoustou zajímavých hostů. „Měl jsem úžasné hosty. Dokonce i takové, kteří již třeba nejsou mezi námi a jsem rád, že do toho rádia přišli. Měl jsem tu čest poznat geniálního grafika a výtvarníka Oldřicha Kulhánka, který je autorem našich českých bankovek. Jaroměřského Břetislava Vachalu, egyptologa a velvyslance České republiky v Káhiře. Díky němu jsem se dostal po koncertě v Káhiře i do pyramidy v Abúsíru, což se tehdy nikomu běžně nepovedlo a čehož si obrovsky vážím. Poznal jsem i stále žijícího architekta Michala Postráneckého, který projektoval jednu z největších budov v Las Vegas. Právě s ním nyní pořádám v prosinci dvojkoncert na pražském Žofíně, jehož výtěžek jde pro onkologické děti,“ říká nadšeně.
Svůj hudební um promítá i do další činnosti, kterou dělá. Je totiž soudním znalcem s mezinárodní působností v oboru smyčcové nástroje. Vlastně tomu velkým dílem přispěl jeho dědeček a také hradecká rodina Pilařových. „U Pilařů jsem začínal. Sem mě přivedl můj děda, když jsem byl malý a díky Pilařům a nyní i díky Tomáši Pilařovi, který je pokračovatelem tohoto slavného rodu, jsem tím, kým jsem. Karel Pilař, dědeček Tomáše, byl špičkový mistr houslař a restauroval nástroje. Vladimíra Pilaře, Karlova syna, považuji za jednoho z nejlepších houslařů 20.století vůbec. Úplně mě ten houslařský svět dostal a začala mě zajímat jejich mnohdy tajuplná historie,“ vzpomíná.
Díky tomu Jaroslav Svěcený také píše knihu, která vyjde na jaře. „Budou v ní housle z pěti staletí. Nejstarší tu budou housle z roku 1620, dále i housle od Stradivariho z roku 1669. Postavil je jako pětadvacetiletý. A teď se řeší, jestli byly někde někým popsány a vyobrazeny. Ukazuje se, že je ještě nikdy nikdo v knize neviděl. Bylo obrovské množství let v soukromém držení a minimálně 80 let na ně nikdo nehrál,“ představuje tuto raritu.
Jaroslav Svěcený jezdí do Hradce Králové za svojí maminkou. Město pod Bílou věží má ale rád i tak. „Hradec propaguji po celém světě, letos jsme v mém rodném městě založili i festival hudby a architektury Architóny. Vzpomínám na dětství, když jsme hráli s dědou na půlnoční v Pouchovském kostele. Mnohem později jsem tu dělal koncerty a získávali jsme tak peníze na zvon, který byl vyroben v německém Passau. Tehdy ho pokřtil i Dominik Duka. Za války zmizel opět do Německa, protože ho tu roztavili a udělali z něj munici. A takto se opět vrátil do Hradce“ zmiňuje příběh zvonu.
Jaroslav Svěcený a Cigánski DiabliV Hradci má ale další oblíbená místa, kam se rád vrací i při vzpomínkách na dětství, kdy chodíval s rodiči za Kolibu na houby, nebo když se jezdil koupat jako malé dítě na Biřičku, kde trhal orobince, známé jako doutníky. „Tím, že jsem chodil za maminkou do gymnázia, jsem obdivoval Gočárův styl. Hradec je výstavní kousek. Je to město, které má v sobě obrovskou moderní image a je postaveno samými dobrými lidmi. Scenérie okolo soutoku je nádherná. Tohle místo miluji,“ říká rozradostněle.
Rád má také oblast okolo Labe směrem na Plotiště a k mostu zvaný Kameňák. „Jsou tu kouzelné břehy a tam jsem trávil jako dítě hodně času. Nedávno jsem byl na střeše gymnázia, kde jsem viděl Hradec opět z jiného úhlu. Jako dítě jsem zajížděl každou chvíli na letiště, jezdil jsem na kole. Dokonce jsem byl pozván i na let Cessnou. Když vidíte Hradec z této perspektivy, dostanete k němu zase jiný vztah. Mám rád také sbor kněze Ambrože,“ vypráví.
Do Hradce Králové se chystá opět 25. prosince, kdy plánuje tradiční, vánočně laděný dvojkoncert s varhaníkem Václavem Uhlířem v Městské hudební síni. „Koncerty pořádáme vždy dva, aby se sem lidé vešli,“ usmívá se.
Mimo hudbu, je Jaroslav Svěcený velkým fandou výtvarného umění. „Baví mě sledovat výtvarné umění, to není koníček, je to kůň. Zajímají mě výstavy francouzských imrepsionistů, hodně fandím i současným českým výtvarníkům,“ dodává a závěrem přiznává, že má i zálibu ve vozech a jezdí v nejnovější verzi auta, kterým kdysi brázdil ulice Fantomas.
Foto Se svolením Jaroslava Svěceného, J.Šetlík; Kateřina Malá
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
