Z nádražáka mistrem světa v akrobatickém létání, život v oblacích se stal Ivanu Tučkovi nakonec osudným

Ivan Tuček viděl první letadlo velmi zblízka až ve svých patnácti letech, a to i přesto, že vše, co bylo spojené s letectvím měl od dětství rád. „Psal se rok 1957 a tehdy přesvědčil maminku, aby si zaplatili vyhlídkový let. Tam pochopil, že se tím chce zabývat,“ vypráví syn Ivana Tučka Daniel. Když se v roce 1958 přestěhoval Ivan Tuček s maminkou a bratrem Petrem do Hradce Králové, přihlásil se tu do aeroklubu.

„Aerokluby byly za revoluce paradoxně jedny z nejlevnějších sportů. Kdo létal ve větroních, zaplatil roční poplatek 100 korun československých. Ten, kdo létal motorově akrobacii platil tři stovky. Aeroklub byl pod svazem pro spolupráci s armádou. Jakýkoliv jiný sport byl finančně náročný. Tehdy tím ale ti lidé museli opravdu žít. Trávili v aeroklubu soboty i neděle, byli tu na brigádách. Prostě se na letišti tak trochu bydlelo,“ zmiňuje Daniel Tuček.

Skutečně létat začal Ivan Tuček v roce 1958 o deset let později začal létat v reprezentaci, kde strávil deset let. Od začátku byl ve špičce. Stal se trojnásobným mistrem republiky, poté byl i druhý na mistrovství Evropy, v roce 1976 se z něj stal vicemistr světa. „V roce 1978 před závody v Hosíně u Českých Budějovicích prohlásil, že po mistrovství končí. Tehdy se stal absolutním mistrem světa,“ vzpomíná na svého otce Daniel, který dodává, jak to vnímal jako dítě: „Když se stal mistrem světa, byl jsem na něj pyšný. Říkal jsem, že jsem byl nafoukaný, protože jsem se tím vytahoval. Tady jsem prohlásil, že budu také mistr světa, což se mi nepovedlo. Ale mám bronzovou medaili z mistrovství světa v roce 1997. U toho se mnou tam byl také táta. Tam nám dělal trenéra a poté při samotných závodech i rozhodčího.“

Létání Ivana Tučka velice bavilo. „Když byl akrobatický pilot, tenkrát ještě nebyli profesionální piloti, byl zaměstnancem na dráze jako nádražák a létání absolvoval ve volném čase. Začal se tím živit až po zisku mistra světa, když začal dělat reprezentačního trenéra,“ říká Daniel.

V roce 1987 byla v akrobacii krize. „Táta tehdy řekl, že se k akrobatickému létání zkusí vrátit. Byl nejlepší už tenkrát na stárnoucím Zlínu Z-50, ale doletěl desátý. Zůstal tu jednu sezonu a skončil. Stal se z něj pilot práškovacího letadla,“ vypráví syn, který jakožto čtrnáctiletý se svým otcem nechtěl jezdit stále na letiště.

Po revoluci byl Ivan Tuček v Africe. Jak jinak než pracovně v kokpitu. V práškovacím letadle zažil srážku s orlem, střet zvládl. „Poté, co se po roce z Afriky vrátil, už jsem měl základní plachtařský kurz hotový, to mi bylo patnáct let. Po vojně jsem chtěl začít létat a naučil mě akrobacii. Byl se mnou i na závodech. Bylo mi necelých třicet let a měli jsme na všechno jiné názory. Občas jsme se dokázali hodně pohádat a nesouhlasil jsem s ním. Musím říct, že s odstupem času měl z devětadevadesáti procent pravdu. Ale to tak prostě je,“ přiznává Daniel.  

V roce 1993 založil Ivan Tuček se svým synem Danielem v Hradci Králové leteckou školu, ve které vychoval Ivan Tuček, jakožto instruktor, spousty nových pilotů. „Já jsem létal hodně a měl jsem toho po pár hodinách plné zuby. Táta vydržel celý den od rána do večera učit zájemce akrobacii. To jsem vždy obdivoval. Jeho to bavilo do poslední chvíle," říká Daniel.

Ivan Tuček zahynul tragicky 25. srpna roku 1999 v Rakousku při letecké katastrofě, kterou způsobila technická závada na letounu Zlín. Rakouské piloty učil akrobacii, když uslyšel podezřelý zvuk, s žákem přistál a letoun pečlivě prohlédl. Závadu ale nenalezl, a tak sám vzlétl. Přibližně 200 metrů nad zemí se ale letounu utrhlo křídlo a v takové výšce už nelze opustit stroj na padáku anebo přistát. V troskách letounu zahynul. Vyšetřování ukázalo, že v křídle byla drobná trhlina. O měsíc později se ocitl v troskách ultralehkého letounu i jeho bratr Petr Tuček.