Pavlína Špatenková je spoluautorkou knih o historii královédvorského Sokola, odhaluje i Kameny zmizelých

Pavlína Špatenková je spojena se Sokolem již od útlého dětství. Od jejich tří let ji vodila do Sokola babička. I ta byla sokolkou celý život. Zároveň byla i cvičitelkou a činovnicí. I když byl později Sokol zakázaný, nedalo jí to a vrátila se o něj kolem šedesátého roku. „Byla to její srdeční záležitost. Cvičila na spartakiádě a v roce 1968 pomáhala obnovit Sokol ve Dvoře Králové nad Labem. Mě vlastně odmalička vodila do Sokola, i když tu žádný nebyl. Všude kolem byly cvičitelky staré sokolky, takže jsem nemohla skončit jinak než jako sokolka,“ vysvětluje paní Špatenková, kterou vždy bavila gymnastika, atletika a taková ta všestrannost. Pětadvacet let byla dokonce i vedoucí na sokolských táborech.

I proto se z ní časem stala vzdělavatelka jednoty a župy. „Mám na starosti nejen svoji jednotu, ale i jednoty v té naší župě. Zároveň jsem cvičitelka. Vedu oddíl předškolních dětí všestrannosti a žactva všestrannosti, mám gymnastický oddíl chlapců. Je v něm patnáct kluků. Od malých až po dospěláka, ale pomáhám i s oddílem atletiky. Do toho, jako vzdělavatelka sháním sokolské historické kroje. Děti rostou a neustále se to musí hlídat,“ říká.

Pavlína Špatenková je současně také učitelkou na Základní škole Schulzovy sady ve Dvoře Králové nad Labem, kde učí ve třetí třídě. „Snažím se těm dětem předávat i kus historie jako vzdělavatelka, seznamovat je s významnými osobnostmi a myslím si, že se mi to daří,“ prozrazuje s radostí.

Spoluautorka dvou knih

V tuto dobu šla do tisku kniha "Sokolové pod Zvičinou", na které pracovala s panem Karlem Raichem. Tvorba trvala dlouho. „V hlavě se mi rodila od roku 2012, kdy vyšla knížka o jaroměřském Sokole. Od té doby to ve mně hlodalo, ale neměla jsem na to odvahu. V roce 2014 jsem oslovila pana Raicha s tím, že je jeden z posledních, kdo by byl schopen sepsat tu historii. Kývl mi na to a asi za rok mi předal fleshku, na které byla zpracovaná historie Sokola do roku 2015. Už to bylo rozčleněné i na kapitoly. Já jsem cítila, že tam není vše, jak bych si představovala, že tam něco chybí. Chtěla jsem to ještě dopracovat, ale do toho mi vstoupila kniha "Nebylo jim souzeno žít" a ta měla přednost. Na ní jsem pracovala s Helenou Rezkovou,“ doplňuje Špatenková.

Díky tomu se dostala do archivu, kde našly spousty věcí nejen do té první knihy, ale i do té nové. „Byla jsem v archivu v Zámrsku, Trutnově a ve spoustě jiných archivů. Tím jsem získala další podklady. Uplynuly spousty let, než jsem se do toho zapravila. Tento poslední rok jsem pracovala na úpravách přes letní, podzimní a vánoční prázdniny. V polovině března jsem skončila s korekturami a kniha šla do tisku,“ prozrazuje a zároveň dodává, že nebýt pana Raicha, který to rozjel, by na knihu neměla odvahu.

„Kniha váží tři kilogramy, má přibližně čtyři sta stran a tisíc dvě stě fotografií. Mám z toho velikou radost. Je to vše zmapované a doufám, že jsme na nic nezapomněli,“ říká s úsměvem.

Co se týče knihy „Nebylo jim souzeno žít“, kterou sepsala s Helenou Rezkovou, ta získala řadu cen. „Kniha mapuje historii sokolského odboje. Najdete v ní přes sto šedesát příběhů sokolů ze župy Podkrkonošské a částečně Orlické, kteří prožili za války velká utrpení. Začaly jsme ji psát v roce 2017 a trvalo nám to rok. Původně jsme plánovaly, že půjde o brožuru, která bude mít pětadvacet osob a tím i pětadvacet příběhů. Sbíraly jsme materiály, a nakonec jich bylo tolik, kolik jich bylo,“ sděluje.  

160 výročí TJ Sokol ve Dvoře Králové nad Labem

Pavlína Špatenková byla jednou z těch, kteří letošní únorovou oslavu sto šedesáti let královédvorského Sokola připravovali a iniciovali. Patřila do skupinky, která sestavovala program a pohybovala se kolem od začátku až do konce společně s ostatními. „Bylo nás hodně. Myslím si, že se nám akce vydařila. Všichni pro to udělali opravdu maximum. Program měl čistých devadesát minut. Celému tomu velela starostka Sokola Jitka Karešová, která tomu obětovala spoustu času," zmiňuje. Na akci dorazila tisícovka diváků. Od malých až po velké.

Podílí se na odhalování Kamenů zmizelých

Paní Špatenková se zasloužila také o to, aby byly odhalovány takzvané Kameny zmizelých. Jedná se o kostky s mosaznou destičkou, připomínající oběti nacistického režimu a holokaustu. „Je na nich jméno zmizelého, datum narození a je zde napsáno, že je to místo posledního pobytu toho dotyčného,“ popisuje.

Zatím bylo odhaleno přes dvacet kamenů. Nejvíc jich je na Královédvorsku. „Člověk chce, aby se na ty lidi nezapomnělo. Váží si i toho, co pro tu zemi dokázali udělat, a tak pro to něco musíme udělat i my, když můžeme. Já jsem vždycky toužila po tom ty kameny zmizelých odhalit, ale nikdy jsem si nepomyslela, že by se mi to povedlo. Ono to vyplynulo i z té knihy Nebylo jim souzeno žít. S Helenou jsme si řekly, že by bylo hezké z ní udělat výstup. Přiblížit ty lidi ostatním těmi kameny. První jsme odhalili Karlu Ježkovi v Doubravici, což je pro mě velká osobnost. První kámen zmizelého odhalovala ve svých devadesáti letech jeho dcera. Ta mimo jiné přispěla i vzpomínkami do obou knih a už se na tu nejnovější ve svých čtyřiadevadesáti letech těší,“ vypráví s nadšením. V letošním roce budou odhaleny další Kameny zmizelých.

Najde si čas i nafotografování a cestování

Velkým koníčkem paní Špatenkové je fotografování. „Hodně mě baví chodit s fotoaparátem a fotit především nějakou akci. Závody, akce v sokolovně. Posledních třicet let máme zmapovaných tisíci fotografiemi. Baví mě filmovat, tak filmuji různé sokolské aktivity. A tím že jsou dnes weby a sociální sítě, můžu to prezentovat, což mě těší. Dříve to měl člověk na CD nebo DVD. Teď můžu sáhnout a najít zajímavou věc a mám radost, když na to lidé reagují a zavzpomínají si,“ usmívá se.

Má ráda i cestování. S manželem rádi cestují po republice. „Manžel vždy najde nějaké místo a tam se divím, co všechno on najde a co se tam dá navštívit. Baví mě i když se podíváme k moři,“ zakončuje náš rozhovor s vidinou dovolené, po hektickém období.