Třicet let jezdí s harmonikou na vlastní náklady po domovech pro seniory. Téměř jednou tak dlouho působí v loutkovém divadle v Náchodě

Miloš Jirman měl dětství, které rozhodně nebylo procházkou růžovým sadem. Některé situace byly pro jeho život naprosto rozhodující. Například i v tom, že chtěl jít po základní škole na strojaře do Nového Města nad Metují. Předem mu ale bylo řečeno, že se na něj nedostane. A to právě z důvodu politických poměrů. V úvahu pro něj připadal jen obor hornictví, hutnictví nebo zemědělství. Nechtěl dělat ani jedno, protože k tomu neměl patřičný vztah.

Tatínek pana Jirmana obešel všechna možná řemesla, aby pro něj našel školu. Odevšud ale dorazila zamítavá zpráva. Poté zjistil proč. „Ředitel základní školy v Náchodě totiž tehdy na moji přihlášku do Nového Města napsal červenými dvoucentimetrovými písmeny „NEDOPORUČUJI“ a pod to se podepsal,“ sděluje smutně Miloš Jirman.

Nabízela se ještě jedna možnost. Továrna obráběcích strojů v Hronově. Tady už pana Jirmana vzali. Řemeslnické přijímací zkoušky z matematiky pro něj byly jako sladký bonbonek. „Matematiku mám jako celoživotní hobby a doučuji ji od základní, až po vysokou školu. Z hlavy jsem tehdy vše správně spočítal. Nepotřeboval jsem na to hodinu. Výsledky jsem napsal během pěti minut. Dílenští mistři jen kroutili hlavami a vzali mě jako frézaře,“ říká s úsměvem. V tomto oboru totiž bylo potřeba provádět řadu výpočtů. Rok pak chodil do jejich Učňovské školy.

Nakonec se dostal i na vysněnou průmyslovku

Po roce poslal pana Jirmana sám podnik na Střední průmyslovou školu do Nového Města nad Metují. Díky tomu se dostal tam, kam jsem se hlásil rok předtím. Každý týden v úterý jezdil z Nového Města do Hronova, kde pracoval na fréze, aby měl patřičný počet hodin praxe. „Když jsem maturoval, tak jsem současně udělal i výuční list. Po pěti letech jsem byl vyučený frézař a podnik mě poslal na ČVUT do Prahy. Dostal jsem i stipendium. Tři roky jsem tu studoval, a poté se na mě obrátili z Učňovské školy v Hronově, jestli bych k nim nešel učit odborné předměty s tím, že bych dodělal vysokou školu dálkově,“ vypráví s úsměvem na tváři.

Pan Jirman přešel na vysokou školu v Liberci. Jako jediná nabízela odborné předměty pro ty, kteří se je chystají učit. Dálkově ji proto dodělal, získal titul a měl plnou kvalifikaci. „Učení mně šlo a bavilo. Protože jsem si na škole v Liberci udělal konexe na katedrách, pomohlo mi to v tom, abych zde nastoupil na docenturu. Tu jsem odmítl, ale udělal jsem si další inženýrský diplom na dalších oborech,“ říká se zájmem.

Kapitán hokejového mužstva

Na začátku studií na vysoké škole v Praze, založili v Dolní Radechové hokejový oddíl Benfica. Nikde ale nebylo možné sehnat hokejové oblečení. Navštívil proto Dům sportu na Václavském náměstí v Praze. „Vedoucí mně vše posháněl. Rychlíkem jsem večer odjel domů, vzal jsem Spartaka a v sobotu ve čtyři hodiny ráno jsem naložil kamaráda. V sedm už jsme stáli před obchodem, naplnili auto až po střechu vybavením a slavně jsme to dovezli do Radechové. I přesto, že jsem byl z toho mužstva nejmladší, po schůzi mě udělali historicky prvním kapitánem tohoto klubu,“ vzpomíná.

Milovník železnice

Pan Jirman má obrovský vztah k železnici. Jakožto učitel na učňovské škole v Hronově, vyrážel s dětmi vždy na konci roku na Slovensko. Zde si postavili tábor a chodili po horách.

S tím pokračoval i poté, co v roce 1972 přešel učit do školy v Novém Městě nad Metují. S dětmi takto jezdil dlouhých dvaadvacet let. „Jelo vždy dvacet až pětadvacet dětí z různých tříd a pár nejlepších kamarádů. Sbalili jsme batohy, nastoupili jsme v Náchodě do vlaku a dojeli do Chocně, kde jsme čekali na rychlík. Ten byl narvaný. Vždycky se jelo na noc. Jezdilo se na záchodě, v uličkách a všude možně. Byli jsme ve třech vagonech. Znal jsem všechny názvy vlaků, železniční tratě i to, jak jdou za sebou jednotlivé stanice, Doslova a do písmene jsem měl tuto železniční dopravu jako životní hobby,“ vypráví s nadšením.

Osvětlovač a režisér loutkového divadla v Náchodě

Škola a vyučování panu Jirmanovi nestačily. Už v roce 1967 začal působit v loutkovém divadle Loutková scéna dětem pro radost v Náchodě, jako marionetář. Chvíli hrál i s maňásky, ale později se z něj stal osvětlovač. „Osvětlení měním podle nálady děje a podle potřeby. To mě nejvíc baví a zabývám se tím celoživotně. Divadlo je na světlech nesmírně citlivě postaveno. Jedná se o velice důležitou složku. Řekl bych, důležitější než dekorace. Osvětlením se dá udělat hloubka, můžete vypíchnout detaily. “ popisuje důležitost této funkce.

Prvotně je pan Jirman režisérem marionetových představení. „Jsem autor několika původních textů a úprav pohádek. Podílím se na zvukových nahrávkách a umím vodit v podstatě cokoliv. Zabývám se i stavěním scén,“ říká jen výčet svých prací v divadle.

Podobu loutkového představení dostala i divadelní hra Aloise Jiráska Lucerna. Upravil ji tak, aby se dala použít pro loutky a je o hodinu kratší než originál. Musely být vynechány pasáže, které loutka zahrát neumí. 

Jezdí s přáteli na vlastní náklady po domovech pro seniory, kde jim hraje na harmoniku

Kromě toho, že panu Jirmanovi zabírá hodně času divadlo, další věcí, která ho baví, je hraní na tahací harmoniku. Už v roce 1987 s partou přátel hrál a jezdil po koledách. Nakonec se rozhodli, že to posílí o písničky. „Přezpívávali jsme známé písničky na politické poměry v této zemi. Texty byly unikátní. Nejdřív jsme se naučili čtyři. Poté jsme se rozhodli, že s tím vyjedeme. Textů jsem napsal už zhruba osmdesát,“ vypráví a zároveň u toho ukazuje fotografie z míst, kde všude hráli.

Byli pozvání do různých zařízení pro seniory. Dnes to již provozují dobrých třicet let. Vše na vlastní náklady ve složení dvě harmoniky, kytara, vozembouch a zpěvačka. Před Vánoci vystupují i devatenáctkrát. Hrají v alzheimer centrech a domovech důchodců. „Hrajeme jim i písničky, které se hrály před padesáti lety,“ zmiňuje.

Miloš Jirman (uprostřed) se svými přáteli

Projel Evropu ve Škodě 1203

Pan Jirman o sobě říká, že je dobrý znalec italských oper. Se svojí manželkou koupili pár let po revoluci dvoumístnou Škodou 1203 s nosností tisíc kilogramů. Rozhodli se, že s ní vyjedou na dva týdny po Evropě. Jako velkým milovníkům opery, se jim podařilo zajistit lístky do italské Verony na dvě operní představení.

„Naložili jsme 360 litrů benzínu v kanystrech, padesátilitrový sud s vodou, harmoniku, osm přenosných beden s jídlem zeleninou a vším možným, a několik dalších kufrů s oblečením,“ říká.

Jelikož se jednalo o nákladní dvoumístný vůz, museli ho poupravit tak, aby se do něj vešlo šest lidí, „Do nákladového prostoru jsme dali starou vyhozenou autobusovou dvousedačku a jednu skládací kempingovou židličku. Šestý přítomný si neměl kam sednout, tak si sedl na deku na kanystrech. Když jsme auto naložili, zadek byl sedlý až na zem a vypadalo to, že s ním nebude možné odjet. Naštěstí se to po nasednutí lehce srovnalo,“ vzpomíná na tehdejší výpravu.

Projeli do Rakouska, kde to šlo celkem hladce. Na rakousko- italské hranici už to tak jednoduché nebylo. Nakonec se ale po několika peripetiích přes hraniční přechod dostali, do Verony dojeli včas a představení stihli.

Další den absolvovali druhé představení a pokračovali dál na Francouzskou riviéru do Nice a Cannes, Monte Carla, Saint Tropez a Marseille, kde jim vykradli auto. „Během dvaceti minut z něj zmizela harmonika, kterou mi tatínek koupil ještě za maturitu. Tenkrát stála hodně peněz a pro mě to byla největší ztráta. Ukradli nám i dalekohled a hodinky. Naše cesta dál vedla do Alp, do Švýcarska a Německa, kde jsme brali poprvé benzin. Posledních dvacet litrů benzinu, abychom se dostali domů.“

Evropu projeli za čtrnáct dní a slavně se vrátili zpátky do Čech. Na okruhu ujeli 2700 kilometrů. „To není nic proti tomu, když jsme vyjeli s chroustem (velorexem) do Francie, podívat se na Eiffelovu věž,“ usmívá se pan Jirman a závěrem dodává „Já bych toho mohl vyprávět tolik, že by to dalo ještě na dalších pět životů.“