Cesta k opeře byla tak trochu osudová, říká vítěz Ceny Thálie Peter Berger

„Vyrůstal jsem v hudebnické rodině, takže hudba byla přirozenou součástí mého života“

Pocházíte ze Slovenska. Tíhl jste už tam k umění?

Narodil jsem se v srdci východního Slovenska, v krásných historických Košicích, kde jsem vyrůstal a absolvoval první studia. Už během nich jsem se stal sólistou opery Státního divadla Košice, kde jsem postupně přecházel od menších rolí k těm hlavním. Tam jsem poprvé ztvárnil například Prince v Rusalce, Alfréda v Traviatě, Gounodova Fausta, Nemorina v Nápoji lásky, Dona Ottavia, nebo Ernesta v Donu Pasqualovi. Vyrůstal jsem v hudebnické rodině, takže hudba byla přirozenou součástí mého života.

Zmiňujete svá studia. Kdy jste začal studovat konkrétně zpěv?

Po studiích na gymnáziu a konzervatoři jsem nastoupil na Akadémii múzických umení v Banské Bystrici. Později jsem zpěv studoval soukromě u profesorky Evy Bláhové, Dagmar Livorové, Gabriely Imre a hlavně Vladimíra Chmela. A absolvoval jsem také pěvecké kurzy u Petra Dvorského, Ryszarda Karczykowského, nebo Astrei Amaduzzi.

A odtud už vedla cesta k opeře?

Cesta k opeře byla tak trochu osudová. Plánoval jsem studovat úplně jiné obory, ale náhodou jsem se dostal do Sboru sv. Cecilie v Košicích. Tam jsem poznal kolegy, kteří studovali operní zpěv. Ti mě přemluvili, abych zkusil přijímačky na konzervatoř. Prý, že tenorů je vždy málo. Ty jsem úspěšně udělal a po pár letech studií se opera stala mým světem. Pamatuji si, jak jsem s dojetím v hudebním archivu poslouchal nahrávky různých oper. To ještě neexistoval rychlý a snadný přístup k hudbě třeba na YouTube. Nahrávka Dvořákovy Rusalky s Gabrielou Beňačkovou a Petrem Dvorským mě natolik oslovila, že jsem toužil Prince taky zpívat. Tak jsem si půjčil noty k této opeře a postupně roli studoval. A tato postava se mi stala osudovou, protože mi otevřela cestu do divadel, dá se říct, po celém světě.

„Člověče, při vší úctě ke Košicím, Vy musíte přijet k nám do Brna!“

Pravidelně vystupujete v Brně na prknech jeviště Janáčkova divadla. Jaký je váš vztah k moravské metropoli?

Člověk musí mít životě štěstí, aby potkal ty správné lidi. Já jsem to štěstí měl a po jednom představení za mnou přišel pan Václav Věžník, který v té době režíroval v Košicích Maškarní ples Giuseppe Verdiho. Doslova mi řekl: „Člověče, při vší úctě ke Košicím, Vy musíte přijet k nám do Brna!“ I stalo se! Po úspěšném předzpívání v Brně v Rusalce mi bylo nabídnuto angažmá. A já jsem jej samozřejmě s velkým respektem a pokorou přijal. Bylo to v roce 2008, takže v milovaném Brně jsem již 16 let, což je neuvěřitelné. Brno bylo mou druhou domácí scénou a vzhledem k mému dlouhodobému zdejšímu působení, ho do dneška za domov považuji. Vedení Janáčkovy opery mi dává mnoho příležitostí interpretovat opery s úžasnými kolegy, skvělými dirigenty a režiséry a já mám tu čest zpívat krásné tenorové postavy.

Existuje nějaký váš operní sen?

Částečně jsem odpověděl v předchozí otázce. I když mám to štěstí a možnost stát na mnoha zajímavých operních scénách a koncertních pódiích, v Brně mám příležitost zpívat krásný repertoár. Stát na jevišti jako Dalibor, Jeník, Cavaradossi, don José, Manolios, Alfréd a v této nové sezóně jako rytíř De Grieux v Pucciniho Manon Lescaut je obrovskou ctí a vnitřním naplněním. Vysněné role určitě mám. Týkají se hlavně veristického repertoáru. Miluji být na jevišti reálnou, pravdivou postavou, plnou emocí a citů.

Jaká je vaše srdeční role, kterou jste dosud ztvárnil?

To je vždy ta, kterou momentálně zpívám. Ale nejvíc asi Rodolfo v Pucciniho Bohémě a z českých právě Thálií oceněný Dalibor.

A co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? Je to právě Cena Thálie nebo něco, co se třeba nedá takto ocenit?

Jednoznačně největším úspěchem jsou naše dva opusy, synové Christian a Tobias, na které jsme nesmírně hrdí. Čerstvě získaná Cena Thálie je pro mne samozřejmě obrovským potěšením. Není to jen nálepka, ale je to odměna za práci, kterou se snažím v každé inscenaci dělat na 100 procent. Potvrzuje, že to, co dělám, má smysl. Je závazkem do budoucna, abych se na jevišti i nadále rozdával a vkládal do rolí srdce, energii, pokoru a nadšení.

„Mým přáním je zůstat zdráv, pln síly, lásky, radosti a nadšení“

Zažil jste během své kariéry i nějaká zklamání?

Samozřejmě, že jste během své umělecké dráhy jsem zažil obrovské úspěchy, ale i zklamání. Hudební byznys je cesta náročná s mnoha různými překážkami. Jejich zdolávání dělá člověka silnějším a někoho taky pokornějším, vnímavějším a tolerantnějším. Osobně si uvědomuji, že situace po covidu se výrazně změnila ve všech směrech. V divadlech proběhlo mnoho personálních změn, které se odrazily v obsazování, přístupu, vztazích a spolupráci. Mým přáním je zůstat zdráv, pln síly, lásky, radosti a nadšení, abych mohl co nejdéle předávat divákům to, co nám hudební velikáni po staletí zanechávali.

Exituje něco, co vám dokáze práci znechutit a co vám v umělecké branži vadí?

Neupřímnost a přetvářka.

Co vás čeká v následujících dnech? V jakých rolích vás diváci mohou vidět?

V nejbližších dnech mě diváci můžou vidět 18. října jako Lenského v opeře Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského nebo 28. října jako Prince v Dvořákové Rusalce se skvělou Janou Šrejma Kačírkovou, trojnásobnou držitelkou Ceny Thálie. Obojí bude v Národním divadle Brno a já vás srdečně zvu.