Počasí dnes3 °C, zítra2 °C
Čtvrtek 21. listopadu 2024  |  Svátek má Albert
Bez reklam

Během šesti dní jsem nenaspala ani hodinu, říká jediná Češka, která uběhla 424 kilometrů

Jako jediná Češka běžela jeden z nejtěžších závodů světa SwissPeaks360, aby podpořila nemocné děti. Závod, který byl naplánován na 360 kilometrů, měl nakonec o 64 kilometrů více a převýšení činilo přes 27 tisíc výškových metrů. Linda Tekeliová ho ale nakonec s vypětím všech sil zvládla. Nejen o samotném závodě, ale také o nadačním fondu Nezávodím-Pomáhám, pro který ve Švýcarsku běžela, se rozpovídala v dalším díle rozhovorového seriálu Bez servítků.

Jak se na podobně náročný závod člověk připravuje? Jde to vůbec?
Jsem beran, a když se do něčeho vrhnu, tak to stojí za to, a jdu do toho naplno. Jsem také maminka dvou synů a pracující žena. Na to nesmím zapomínat. Je náročné se na takový závod připravit. Nicméně můj osobní život je víceméně věnován tréninku. Jedu na hory, tam trénuji. Jindy jdu třeba běhat na sedm hodin na pás, kde koukám do zdi a trénuji silnou hlavu. Člověk na podobný závod potřebuje být psychicky odolný. Je to určitě o hodně naběhaných kilometrech, ale zároveň je to o hlavě.

Kdy jste se rozhodla, že do tohohle závodu půjdete?
Původně jsem chtěla běžet 330 kilometrů. Tam se ale losovalo a já jsem mezi těmi šťastlivci nebyla. Bylo to opravdu něco jako Šťastných 10. Tak jsem si vybrala tenhle závod na 360 kilometrů. Říkala jsem si, že to není tak velký rozdíl. Do té doby byl můj nejdelší závod na 271 kilometrů ve švýcarských Alpách. Tady v tom závodě to bylo ale rozdílné. Nejprve nám řekli, že to nakonec bude 380 kilometrů, to se mi úplně nelíbilo. Jak to dopadlo, všichni víme. Bylo to ještě delší, a nechybělo moc a měla jsem 500 kilometrů.

Popište čtenářům důvody, proč se trať neustále prodlužovala. Je to poměrně nestandardní.
Vůbec to nechápu. Ve Švýcarsku jsem samozřejmě byla o zhruba týden dříve. Při registraci jsme se na to pochopitelně ptali a řekli nám, že je tam nějaká chráněná oblast a nesmí se tam. Tak proto to natáhnou na 380 kilometrů. Moje hlava se nastavila na 380. Proto jsem si říkala, že to zvládnu. Jenže začal závod, a já jsem měla na každé stanici o tři až čtyři kilometry víc. Viděla jsem, jak ty kilometry naskakují. Když mi bylo jasné, že to bude přes 400, hlava začala pracovat a hodně jsem nad tím přemýšlela. Vlastně vám konkrétní důvody prodloužení trasy nemůžu říct, protože je ani nevím. Když jsme překročili nějakých 400 kilometrů, logicky jsme se doptávali. Ale řekli nám, ať jsme happy, že nemusíme za kilometry navíc platit.

Měla jste čas to probírat i s dalšími účastníky?
Ne, vůbec ne. Většina byli Francouzi a moc bychom asi nepokecali. Navíc po hromadném startu jsem skoro celou dobu běžela sama. I v noci jsem byla celý týden sama. Občas jsme se potkali na občerstvovačce, ale jinak jsem zůstávala sama. Celou dobu jsem se jen soustředila na to, abych zdárně dorazila do cíle.


Autor: Sam Rychecký

Přišla během závodu nějaká krize, kdy jste přemýšlela o tom, že to vzdáte?
To vůbec ne. Je to častá otázka, ale ani jednou jsem takové myšlenky neměla. Zažila jsem dvě nepříjemné situace.  Jedna krize nastala v moment, kdy jsem měla v nohách nějakých 300 kilometrů. Člověk neustále musí hlídat časové brány, a hned jak ji proběhne, počítá, kolik má času k té další. Byla jedna hodina ráno, když jsem na závodě odpočívala. Najednou přiběhl člen z mého týmu, že jsem na jednom z pointů nepípla čipovou kartu v rámci odchodu, což byla povinnost – ale pouze na tom jednom konkrétním místě, kde jsem se právě nacházela - což nikdo nevěděl. V ponožkách, s bušícím srdcem a strachem, že všechna moje dosavadní dřina přijde vniveč, jsem vyběhla k pípacímu zařízení. V hlavě mi běželo jediné: nestihnu to! Nakonec jsem přiběhla a s obrovskou úlevou pípala kartu v 1:02. Naštěstí jsem spadala do patnáctiminutového tolerančního intervalu, který uznávali. Byl to okamžik čirého stresu, ale ten pocit, že jsem to zvládla, byl k nezaplacení.

Druhý náročný moment byl, když jsem lezla po skále, která neměla řetězy ani nic podobného. Dívala jsem se dolů a věděla jsem, že když blbě šlápnu, nedopadne to dobře. Během té trasy jsem několikrát mluvila skrze videohovor s mou mamkou a ta měla neustále slzy v očích, že se bojí, aby se něco nestalo. Pořád jsem měla v hlavě to, že se mi nesmí nic stát, abych neublížila svým rodičům, synům a lidem, kteří mě mají rádi. Když jsem přelezla tento kopec a doběhla do dalšího depa, klekla jsem si na kolena a začala brečet psychickým vyčerpáním. Bylo to neskutečně náročné. Byla jsem z toho opravdu vyřízená a tři čtvrtě hodiny jsem se dávala dohromady. Nehlásila jsem se do závodu, který měl být životu nebezpečný. Chtěla jsem běžet jen závod, který je delší než ty předchozí.

Sáhla jste si skutečně na fyzické dno, nebo tam byla rezerva?
Myslím si, že nikdy nejedu úplně na hranu. Proto jsem si nikdy na to pomyslné dno ještě nesáhla. Myslím si, že bych došla i 500 kilometrů, ale pak bych už možná vypnula.

Zkuste popsat, jak takový závod probíhá. Kolik času trávíte na trati a kolik třeba odpočinkem?
Je to o tom, jak si to člověk nastaví. Pokud jedete na to, že chcete vyhrát, vypadá to asi jinak. V mém případě šlo o to dojít a přežít. Také jsem si přála těch 360 kilometrů pod 100 hodin. Ve výsledku, kdyby trasu nenatáhli, tak to by se mi to asi podařilo, měla jsem 424 kilometrů za 153 hodin. Dva dny před startem jsem měla žaludek na vodě, ale tím startem to všechno spadne. Po dobu celého závodu jsem poslouchala své tělo. Snažila se vnímat zrychlený dech a na základě toho zpomalovala nebo zrychlovala, ale taky jsem si se svým tělem během celého závodu povídala. Jediné, co jsem musela neustále hlídat, byly časové brány, které jsem musela v daném čase projít. Můžu říct, že to mi docela vycházelo. Vždycky jsem do depa přišla nějaké dvě tři hodiny před zavřením té časové brány. Tam jsem si sedla, najedla se, převlékla se a pokračovala dál. Takhle to šlo celou dobu až do cíle.

Jak je to se spánkem?
Musím říct, že já nemůžu při závodě spát. Kdybych usnula, moje tělo by začalo regenerovat a kdybych ho probudila a řekla, jdeme dál, tak bych začala zvracet. Pořád musím jít jako oslík pomaličku za tou mrkví. Při závodě jsem proto vždy ležela, odpočívala a koukala kolem sebe. Když to spočítám, za těch šest a půl dní jsem odpočívala v leže tak dvě a půl hodiny, víc ne. A to jsem opravdu šest nocí nespala.


Autor: Sam Rychecký

Jak se člověk dostává z podobné nálože kilometrů?
Tentokrát to bylo mnohem náročnější než kdykoliv jindy. Hodně mi napuchla kolena a kotníky, což dost bolelo. Měla jsem i velké hluboké puchýře a přišla jsem o dva nehty, což je dost nepříjemné, a člověk cítí, jak to vše nepříjemně tepe. Cestou domů jsem i trochu blinkala. Doma jsem potom dva dny prospala a hýčkala si za ten výkon své tělo, co to jen šlo. Samozřejmě jsem měla týden úplné sportovní volno. Teď už ale pomaličku opět naskakuji na trénink a pomaličku běhám a chodím na hory.

Co bude dál? Takovou metu už jde pokořit jen těžko.
Vlastně ani nevím. Pro nás byl cíl rozjet naši nadaci a pomáhat pohybem. To byla hlavní meta. Ukázat, že každou korunu fakt vypotíme a tvrdě vydřeme. Teď si nejsem jistá, co bych zvládla ještě udělat. Můžu běžet třeba 660 kilometrů?

Je na místě říct i podtext celé účasti. Vám nešlo o vítězství, ale o upozornění na nadační fond.
Nadační fond Nezávodím-Pomáhám jsme založili v době covidu. Byla jsem v té době ambasadorka jedné nejmenované značky. Tehdy se nic neběhalo, a proto jsem si řekla, že bych mohla pomáhat dětem, které to potřebují. A vymyslela jsem takový projekt, že v měsíci dubnu budu sbírat 50 tisíc výškových metrů. Vždycky jsem tak po práci jela pod nějaký kopec a šla jsem sbírat výškové metry. Za měsíc jsem nasbírala asi 850 kilometrů a 54 tisíc výškových metrů. Pro děti jsem díky tomu dokázala vybrat 170 tisíc korun. A tahle myšlenka to vše odstartovala. Uvědomila jsem si, že mi to přijde smysluplnější než nějaké soutěžení. Chtěla jsem pomáhat, a proto jsme založili Nezávodím-Pomáhám. Děláme různé projekty, benefiční akce a nebo běh Cupitálek ve spolupráci s OC FRÝDA. Snažíme se pohybem pomáhat dětem a lidem, kteří to potřebují. Vše podstatné lidé najdou na našich webovkách nezavodim-pomaham.cz. Jsme vděční za každého, kdo nám pomůže realizovat všechny tyhle projekty, které děláme srdcem. Budeme rádi také za jakékoliv sponzory, kteří naše aktivity podpoří. I kvůli omezeným možnostem zvládneme ročně zhruba nějaké tři akce. Pokud bychom našli větší podporu, určitě bychom toho zvládli víc.

Jak se vám daří hledat sponzory v době, kdy většina firem šetří každou korunu?
Je to opravdu nesmírně těžké. Nejsme zatím tak známý nadační fond, jako jiné. Věřím tomu, že by ale spolupráce s námi mohla dávat smysl řadě firem z oblasti sportu nebo sportovní výživy. Způsob, kterým realizujeme aktivity nadačního fondu, je podle mého ojedinělý, a bylo by skvělé, kdybychom zaujali někoho, kdo by nás rád podpořil.

Nadační fond Nezávodím-Pomáhám na sociální síti Facebook a Instagram.

Foto se svolením NF Nezávodím-Pomáhám, Sam Rychecký

Štítky nadační fond, Linda Tekeliová, Švýcarsko, běh, Nezávodím-Pomáhám

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Během šesti dní jsem nenaspala ani hodinu, říká jediná Češka, která uběhla 424 kilometrů  |  Bez servítků  |  Drbna  |  Hradecká Drbna - zprávy z Hradce a okolí

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.