Rozvrácené vztahy i komplikace v zaměstnání. To je jen zlomek následků, které přináší hraniční porucha osobnosti. Své o tom ví také Jonáš Motyčka, který si před třemi lety vyslechl stejnou diagnózu. O stále tabuizované poruše teď natočil celovečerní film Horská dráha, se kterým objíždí česká kina. Do budoucna by snímek rád nabídl školám a streamovacím platformám. „Proč se film jmenuje Horská dráha? Jednoduše proto, že život s hraniční poruchou osobnosti je jedna nekončící jízda na horské dráze nahoru a dolů pro člověka samotného i jeho okolí,“ popisuje v dalším díle seriálu Bez servítků.
Čtvrtek, 5. října 2023, 12:00
Vždy chtěl pracovat se sportovci, ale zjistil, že samostatně se sportovní fyzioterapie v Česku studovat nedá. Přesto se vysněné specializace nevzdal. Hodně mu pomohly a stále pomáhají osobní zkušenosti s profesionálním sportem. Řeč je o Michalu...
Jak vznikla myšlenka natočit první český celovečerní film na téma hraniční porucha osobnosti?
Sám dělám více než deset let v sociálních službách. Pomáhám mladým i dospělým, kteří odcházejí z ústavní výchovy. To znamená dětské domovy, ústavní péče i pěstounská péče. V době covidu jsem měl takové vnitřní pnutí ohledně duševního zdraví. Cítil jsem, že lidi jsou v nepohodě a je v nich nejistota. Proto jsem rozkročil svou pomoc i na duševní zdraví. Tehdy jsem založil iniciativu Řekni si o pomoc. Snažili jsme se destigmatizovat duševní choroby. Po nějaké době jsem si uvědomil, že i já bych si měl říct o pomoc.
Z jakého důvodu?
Cítil jsem se špatně a opakovaně jsem se dostával do stejných vzorců chování. Později mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti. I proto jsem spustil besedy Řekni si o pomoc Bez hranic právě pro lidi s hraniční poruchou osobnosti. Začal jsem zjišťovat, kolik lidí se o to zajímá a kolik lidí má tenhle problém. Najednou jsem měl před sebou obrovské množství lidí, kteří byli rádi za takové aktivity. Od té doby vedu on-line pracovní skupiny pro lidi s hraniční poruchou. Něco jako když si představíte anonymní alkoholiky. Společně tam sdílíme své zkušenosti a poznatky. Postupem času jsem si ale říkal, že bych tomu chtěl dát víc. A tak mě napadla myšlenka filmu, protože uspořádat besedy ve všech městech by bylo neskutečně těžké. Proto film, který může běžet v jeden moment na více místech, můžou ho pouštět ve škole i v kinech.
Jaký byl zájem „hraničářů“, jak lidem s hraniční poruchou osobnosti říkáte, o hraní ve filmu?
Extrémní. Proto jsem vybral jen některé z nich. Celé natáčení probíhalo nějaké čtyři měsíce a poté jsme pokračovali postprodukcí. Premiéru měl film před několika málo týdny.
Zpět k hraniční poruše osobnosti. Vy jste na ni přišel až v dospělosti, před třemi lety. Co bylo tím impulsem, kdy jste si řekl, že máte nějaký problém?
Byl jsem z toho všeho hrozně unavený. Pořád dokola se mi opakovaly stejné vzorce, které se projevovaly především ve vztazích. Cítil jsem úzkosti nebo návaly vzteku. Byly to nezvladatelné emoce. Nebylo mi z toho dobře a většina blízkých lidí to pozorovala. Když se to stalo prvně, říkal jsem si, že je třeba chyba ve výběru partnerky, se kterou jsem chodil. Když se to opakovalo, začal jsem si říkat, že bych si s tím měl někam zajít a řešit to. Bylo to často jako přes kopírák. Když jsem byl diagnostikován jako „hraničář“, začal jsem si o tom hodně číst. Všechno to do sebe zapadalo.
Ulevilo se vám, když jste vlastně přišel na to, co je příčinou opakovaných problémů?
Ano, ulevilo. Na druhou stranu jsem cítil zmar, že to nejde vyléčit. Jde jen snížit projevy. Pořád to bude vaší součástí.
Mluví se o téhle poruše dostatečně?
Určitě ne. Obecně se mluví o duševním zdraví málo. Je to tabu. Myslím si, že se víc mluví o fyzickém stránce těla, například obezitě, duševní zdraví je tu v ČR stále tenký led. Problémem také je, že špatné duševní zdraví není vidět. U člověka s touhle poruchou si mnoho lidí radši řekne obecné škatulky, jako že je manipulátor nebo že je líný, než abychom to správně pojmenovali a zajímali se o příčiny a řešení. Takže ano, mluví se o tom málo.
Váš příběh tedy známe. Jaké jsou příběhy těch dalších lidí, kteří ve filmu hrají?
Chtěl jsem film genderově vyvážit, nabídnout pohled žen i mužů. Současné výzkumy hovoří o tom, že ze dvou třetin touto poruchou trpí ženy, osobně si ale myslím, že kvůli společenskému tabu o tom muži jen méně mluví. Často problémy drží v sobě. Ve výsledku vidíme, že máme více dokonaných sebevražd právě u mužů než žen, to o lecčem vypovídá.
Film Horská dráha začíná příběhem Taisy. Taisa je holčina, která má za sebou spoustu hospitalizací a pokusů o sebevraždy. Našel jsem ji na sociálních sítích, kde se snažila hodně destigmatizovat tuhle poruchu, což je jeden z typických rysů u lidí trpících HPO, chtějí pomáhat, šířit osvětu. I ve filmu skvěle vysvětlila svět pohledem „hraničáře", jasně, stručně a srozumitelně. Je to šikovná holka z Plzně, která pracuje v chráněné dílně. Právě práce je jedno z témat, které chci filmem otevřít. Lidi s hraniční poruchou potřebují mít nějaký support v zaměstnání. Oni častokrát nevydrží ten tlak klasických osm hodin, jako zdravý člověk. Od mala jsou často terčem šikany nebo nejsou ve společnosti úplně přijati. V zaměstnání je pak velký problém, aby se chytli v kolektivu a vydrželi běžné tempo.
Není to, ale jediná žena ve filmu, že?
Ano, druhá žena je Rebeka. Je to úspěšná fotografka. Připravovala na můj návrh celý vizuál k filmu, shodou okolností v době, kdy byla hospitalizována v Bohnicích. Je to trochu symbolické. Je příkladem toho, že nad „hraničáři“ často okolí zlomí hůl. Při poslední hospitalizaci se s ní rozvedl manžel a dvě kamarádky ji odstřihly. Sama hodně trpěla v kolektivech.
Ve filmu je ale také příběh Jakuba. Čím je jiný od ostatních?
Jakub ukazuje příběh člověka, který se léčí. Sám vysvětluje, že cesta z utrpení je ve vlastním rozvoji. V minulosti se setkával se šikanou a byl také několikrát hospitalizován.
Nakousl jste okolí „hraničářů“. Ukazuje film právě to, jak vše vnímají lidé v okolí?
Ano, proložil jsem to takovým příběhem. Právě okolí člověka s poruchou může být zesilovač problémů nebo pomyslný zeslabovač. Proto ve filmu vystupuje Martina, jejíž dcera spáchala sebevraždu. U ní otvíráme téma, jak rodič nebo partner má přistupovat k „hraničářům“. Druhé téma, které jsme otevřeli, jsou právě sebevraždy.
Jak velké riziko sebevražd je u lidí s touto poruchou?
Obrovské. Zhruba čtyřistakrát vyšší než u běžného člověka. Tím, že je to nejčastěji porucha osobnosti, tak je to problém.
Čtvrtek, 7. září 2023, 12:00
Každý pátý Čech podle posledních čísel zažil domácí násilí, které nemusí být zpravidla fyzické. Téma, které je ve společnosti často přehlíženo a bagatelizováno, se snaží dostat do povědomí Michaela Studená, která společně s poslankyní Barborou...
Jak úspěšně se daří tuhle poruchu diagnostikovat?
Kolikrát si s ní neví rady ani doktoři. Je tady nová generace mladých doktorů, která je tomu více otevřena. Ještě před nějakou dobou tu byla hraniční porucha osobnosti brána jako psychopacie. A tak bylo nahlíženo i na pacienty. Bohužel ve filmu zmiňujeme i negativní zkušenosti našich hrdinů právě s lékaři. Například u dcery Martiny nikdo pořádně nevěděl, jak jí efektivně léčit a nikdo její matce neporadil, jak se k ní má chovat. Ve filmu ale dávám prostor i odborníkům, kteří tady nastartovali obrat k lepšímu. Vedou efektivní stacionáře jako Eliška Hrbková z Psychiatrické nemocnice Bohnice nebo komunitu Kaleidoskop ředitelka Renata Tumlířová. I tihle skvělí odborníci mi ovšem potvrdili, že v Česku je situace tristní a jsme dvacet let za západem a Amerikou.
Zkuste popsat emoce „hraničáře“.
Představte si teploměr od nuly po stovku. „Hraničář“ prožívá emoce na teplotě osmdesát až sto. Problémem jsou v tomto případě bolestivé emoce, které jsou takto silné. Pro srovnání – běžný člověk se do takové „teploty“ emocí, na škále osmdesát a více, dostává jen párkrát za život. Jde třeba o úmrtí v rodině, rozvod, vážnou nemoc… Kdežto „hraničář“ je na té škále, na této vysoké teplotě, každý den. Je to pro něho obrovské utrpení a lidé kolem ho nechápou. Vztahy proto nefungují, v práci to neklape. Sám sebe nedokáže regulovat a jeho emoce jsou horská dráha. Pak se může stát, že ztratí chuť a sílu bojovat s tím extrémním každodenním utrpením a jediné východisko vidí v tom, že si sáhne na život.
Jaké je tedy ideální chování okolí pro „hraničáře“?
Okolí by mělo být stabilní. Rozhodně by se nemělo dostávat do silných emocí spolu s člověkem, který trpí HPO. Často mají lidé tendenci se hádat, mít výbuchy hněvu, hysterčit společně s ním. Okolí by ale mělo být kotvící, mělo by na sobě pracovat, aby samo sebe dokázalo zklidňovat, pak teprve může člověku trpícímu HPO pomoci. Obrovsky důležité je také věřit, že ten dotyčný skutečně trpí. Nejhorší je bagatelizace a nedůvěra. Zneplatňování emocí u dítěte je jedna z příčin hraniční poruchy osobnosti. Zároveň by „hraničáře“ mělo okolí podporovat v rozvoji. Není také dobrá přehnaná ochrana. Řada rodičů děti extrémně chrání od okolních vlivů, to ale není dobře. My se učíme tím, že si trochu nabijeme a znovu se postavíme a jdeme.
Jak velkou roli hraje latentní stres?
Velkou. Tahle porucha v dnešní době vzniká také kvůli tomu. Už od mala na sobě lidé cítí obrovský tlak. V dospělosti se to jen umocňuje okolními vlivy. Spousta lidí si myslí, že tahle porucha vzniká jen při nějakém extrémním traumatu. Troufnu si říct, že nejen - latentní stres ve společnosti k tomu přispívá velkou měrou. Rodiče často neumí pracovat se svými emocemi a přenesou to ve výchově právě na dítě.
Jak rozšířena je hraniční porucha osobnosti ve společnosti?
Uvádí se, že se týká jednoho až tří procent veřejnosti. Osobně si myslím, že je to daleko víc, především u mladých lidí. Diagnózu vám totiž oficiálně dají až v dospělosti, kdy je vaše osobnost „hotová“. Příznaky se mohou projevovat už ale v mladším věku. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, kteří mluvili o tom, jak se v tom viděli už v době, kdy nebyli zletilí, teprve v dospělosti ale dostali tuhle diagnózu.
Končí filmem vaše pomoc lidem s hraniční porucha osobnosti?
Rozhodně ne, ba naopak. Stále pokračuji v edukačních besedách Řekni si o pomoc Bez Hranic a mých každostředečních online setkáních pro „hraničáře“, na ně jsem navázal výšlapy po českých horách, abychom se setkávali i osobně, ne každému sedí online prostředí, někdo se radši potká „face to face“. Už jsme takhle byli na Sněžce a Lysé hoře. Ale to hlavní je, že chci vytvořit chráněnou dílnu, která bude nabízet zaměstnání právě pro lidi s poruchou. Příběh Taisy a to jakou stabilitu ji práce poskytovala, mě inspirovala k tomu vytvořit podobný podnik a pomoct tak lidem najít si práci ve fajn kolektivu, kde budou respektovat vaší diagnózu.
Foto poskytnuta Jonášem Motyčkou
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
