Pandemie je objektivní problém. Nemůžeme ji vyřešit tím, že o ní budeme donekonečna diskutovat na internetu, a už vůbec ne tím, že si budeme hrát na odborníky, kterými nejsme. Je třeba svěřit se do rukou těch skutečných.

Mnohé se změnilo. Aspoň pro mě, praktickou dětskou lékařku. Nechci rozebírat samotné onemocnění, jeho vývoj, dostačující či nedostačující opatření, komunikaci, očkování, to vše, co se denně probírá na mnoha místech a v mnoha médiích. Chci poukázat, co se děje a mění při mé každodenní ambulantní práci v komunikaci s pacienty a jejich rodinami.

Posledně jsem slíbil, že budu psát o praní, a slib plním! Jako začínající „pradlena“ se nejdříve obrátíte na svou mámu a kamarádky nebo kolegyně, které jsou, alespoň ve vašich očích, zkušenými hospodyňkami. Čekáte dokonalé rady, jak nakládat s prádlem a praním, ale přicházejí vyhýbavé odpovědi typu: „Já vlastně úplně nevím. Já to dělám takhle. Používám jen dva programy…“ Jak správně prát nejrůznější záludnosti ze šatníku vašich dětí se dovídáte jen těžko a po kouskách. Tak to zkusím pěkně shrnout, ať to máte jednodušší než já.

Kontroly Inspektorátu práce jsou důležitá instituce a neměly by se zneužívat k politické agitaci. Už vůbec ne salónním intelektuálem.

Letošní léto je, tentokrát netradičně po pěti letech, ve znamení olympijských her. Je to mimořádná událost nejen pro samotné sportovce, ale i miliony diváků a fanoušků. Možná, že v mnohých z nich vyvolá tento sportovní svátek, třeba poněkolikáté v životě, pocit, že se sebou musejí něco udělat. Proto, aby si zlepšili fyzickou kondici? Možná. Ale nezřídka taky proto, aby líp vypadali. Líp, rozuměj víc jako špičkoví sportovci s „vyrýsovanými“ těly. A to je právě diskutabilní…

Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Proč to ten kluk dělá? Nejen tato věta se honí v myslích představitelů stávajících českých institucí, které by měly hájit zájmy vydavatelů a novinářů. Proč to tedy dělám? Předně si myslím a říkám to zcela otevřeně, že české instituce, které mají kultivovat a lobbovat za demokratické principy a podporu médií nejen v době covidové, fatálně selhaly. Slovo fatálně si mohou podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou, ale na mém názoru nic nezmění.